Když dcerka chodila do druhé třídy, toužila jako většina malých dětí po nějakém domácím mazlíčkovi. Tak jsme jí do  dětského pokojíku pořídili vlastní zvířátko, černého křečka. Vesele si žil v dosti vysokém akváriu překrytém děrovaným plastem zatíženým masívní starou žehličkou.

Jednou jsme se vypravovaly k odchodu, dcerka do školy a já do práce. Můj
manžel odcházel do zaměstnání brzy ráno před námi. Dcerka přiběhla se zprávou, že křeček ve svém bytečku není.  Nebyl ani ve vrstvě hoblin na dně akvária, kam se obvykle zahrabával. Nebyl pod válendou, v žádném rohu, pod
psacím stolkem, ve skřínce na lůžkoviny.

Zmizel. Čas ubíhal, a tak jsme si musely pospíšit a zanechat šmejdění a
hledání. Rychle jsem chtěla dát dcerce do červené aktovky, děti tehdy batohy nenosily, nachystanou svačinku. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v otevřené aktovce na dně v rohu uviděla spokojeně sedícího křečka. Tedy spíše ležícího, protože si zřejmě přes noc, kdy jsou křečci nejčilejší, stihl vybudovat pohodlné hnízdečko z dostupného materiálu. Okousal sešity, učebnice, školní desky,  záložku do čítanky. To by bylo asi ve škole veselo, kdyby v aktovce s dcerkou doputoval až do třídy!

Rádi na mrštné zvířátko vzpomínáme. Měli jsme i rybičky, ale s nimi
taková zábava nebyla. Nevíme, jak to křeček  dělal, ale při procházce bytem, kdy jsme ho nechávali proběhnout, se mu jednou podařilo protáhnout pod zavřenými dveřmi do komory . Asi mu to umožnily nepříliš doléhající dveře, které nebyly pro místnosti v panelákovém bytě žádnou zvláštností.

Prababka – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10