Většina z nás viděla v televizi nebo kině příběhy o lidech, kteří vedli dvojí život. Žili s jednou rodinou a měli i druhou, „záložní“. Přitom ani jedna z nich nevěděla, že je něco jinak, než se jeví. Vše se většinou provalilo po úmrtí hlavního protagonisty nebo po jeho zmizení....
Naše rodina má moc ráda zvířata. Děti již od dob robátek zvířátka milovaly a občas nějaké donesly domů. Starali jsme se o kuře, žabky, holuba, štěňata i koťata. Zvláštní je, že zvířata nějakým šestým smyslem vycítí, že u nás mají dveře otavřené a vždy si nás jak se říká „najdou“.
Již před několika lety k nám začal chodit rezavý kocourek. Chodil asi rok, pobýval i u nás doma. Pak se ztratil a objevil se jiný. Tak to pokračuje již několik let.
Poslední dva roky se u domu objevil Flekáček. Velmi přátelské zvíře, které za pár dní stálo i za našimi dveřmi. Dnes už má své stálé místo - pelíšek na radiátoru, má svou misku. Miluje kapsičky i kočičí konzervy. Ty je schopen loudit a dělat kvůli nim přímo psí kusy. Přede, trká hlavou, metá salta po koberci...
A tak ke každému nákupu přibírám něco pro “našeho“ zvířecího přítele. Většinou přijde ráno k domu a v misce nalezne něco pro svůj mlsný jazýček. Pak odběhne a vrací se odpoledne. Přišel na to, že chodíme do práce a nikdo nemá čas se mu věnovat. Odpoledne je schopen vyskočit na naše auto a žalostně mňoukat a dožadovat se návštěvy u nás doma a svých kapsiček.
Ten den byl svátek. Šli jsme se dopoledne projít a nadýchat se jarního vzduchu. Jen kousek od domu, do uličky rodinných domků. Obdivovali jsme s manželem exempláře exotických stromů i krásně rozkvetlých kytek.
V jednom dvorku se v záhonku „hrabala“ starší paní. U domu na schodech na dece jsme jej uviděli. “Náš“ Flekáček si ležel v pelíšku, přímo u nosu měl misku s mlékem a druhou s nějakým masem. Věděli jsme, že kocour od nás odchází, ale že bude tak blízko, nás ani nenapadlo. Paní doplela a volá: "Micko, pojď, půjdem se dívat na seriál." Flekáček poslušně vstal a odskotačil dovnitř s paní. A tak jsme přišli na to, že Flekáček vede dvojí život. Část dne dělá společníka staré paní ze sousedství a druhou část je s námi. Jen stěží je možné si domyslet, zda je tak „vyčůraný“ nebo jej vede touha rozdat co nejvíce kočičí lásky a také si vzít od života svůj podíl.
Flekáčka máme pořád stejně rádi, má u nás vždy dveře otevřené a svou kapsičku. Vůbec nám nevadí, že dělá společníka ještě někomu jinému a dokonce i pod jiným jménem. Pro nás je důležité, že i jeho zásluhou jsou naše dny plné překvapení.
Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz