Domácí mazlíček

Rozhodla jsem se Vám napsat můj krátký příběh, který se týká mého rodinného mazlíčka. Mám fenku toy apricot pudlíka jménem Linda. Je to užasné stvoření co se krásy a rozumu týče. Nikdy bych nevěřila, že pes může být tak chytrý a chápavý. Kupovala jsem si ji dne 25.5 2005, asi měsíc po tom co mi umřela fenka pudlíka trpasličího také apricot a jménem také Linda. Měla jsem ji skoro 12 let a umřela na rakovinu.

Nikomu nepřeji, aby zažil to co já s mojí první holkou. Už v 7 letech se jí na mléčných žlázách objevily malé bulky, které prý nebyly nutné operativně odstranit. Prošla několika vyšetřeními a léčbou a zdálo se být vše OK.
Kolem 12 roku, když už byla stará paní, přišla o zrak a pohybovala se velmi opatrně ale s jistotou. Podle doktora viděla jen obrysy. Byla dokonalá, dělala nám radost do posledního okamžiku.

Jednoho dne přestala žrát, tak jsme jeli k doktorovi. Po vyšetření nám bylo sděleno, že má pouze infekci a byly ji nasazené injekce antibiotik. Další dny se to jen a jen zhoršovalo. Nic nejedla ani nepila a pořád jen ležela. Po pár dnech dostala záchvat a byla odvezena na pohotovost. Po sdělení, čím vším prošla nám bylo sděleno, že záchvat byl způsoben tím, že byla dehydrována. Byly ji kapačkami podávány vitamíny a další potřebné léky. Asi po dvou hodinách jsme si naši holku odvezli dom a doufali, že se z toho dostane. Byla, jak se říká oblbnuta, prášky, aby se nezatěžovala a odpočívala. Uložili jsme ji do jejího pelíšku a nechali odpočívat.

Asi po hodince ji byla maminka zkontrolovat a volala mi, že moje malá holčička umřela. V tu chvíli mi bylo stašně, že jsem ji nechala samotnou a nemohla se rozloučit a říct jí, jak moc ji mám ráda. Nechali jsme ji udělat pomníček na zahradě.

Ty dny, kdy jsem se vracela domů z práce a čekala, že mě přijde přivítat a že se půjdeme projít byly strašné. Hledali jsme štěnátko všude možně ale nikde jsme na nic nenarazili. Jednoho dne mi volala sestra, že na internetu našla chovnou stanici a že maji čerstvě štěňata. Ihned jsme je kontaktovali a zamluvili si miminko. Byla ještě moc maličká, abychom si pro ni jeli .A tak jsme každý den byli v kontaktu s paní z chovné stanice, která k nám byla strašně milá a ochotná. Dokonce ji začala oslovovat jménem, aby si na něj zvykala.

Pak nastal den, kdy jsme si pro ni mohli konečně dojet. Byla úžasná, takové malé stvoření, které se sotva drželo na nožkách. Byla neuvěřitelně maličká a krásná.

Od té doby uplynuly již 4 roky co nám holka dělá jen a jen radost. Asistuje při uklízení. Hlídá tak, jak by nedovedl snad ani vlčák. Nejradši by sežrala našeho pošťáka, když se vysává tak to je boj, nedá na vysavač dopustit a kdyby mohla tak ho roztrhá na kusy. Nejradši dělá mrtvého pejska a když se převlíkají postele, tak asistuje nejvíc. A to že má svůj pelíšek ji nevadí, je plný hraček a tím to pro ni hasne. Nejradši spí s námi v posteli a z jídla ji nejvíc jede anglická slanina a kuřecí stehýnka.

Ten pocit, když Vás vítá, když přijdete utahaní z práce je prostě nejlepší. Přitulí se k Vám a kouká na Vás jako by Vám plně rozuměla. A když je Vám ouvej, tak ten její výraz v očích mluví za všechno.

Jesli si toto bude číst paní z chovné stanice, ještě jednou ji moc a moc děkuji, ona sice ví, protože jsme stále spolu v kontaktu.

Jsem ráda, že jsem se mohla taky s Váma podělit o kousek mého štěstí.

Autor: Drexlerova

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10