K 35. narozeninám jsem od manžela dostala kočičku. Bylo to takové malé chundelaté nic, které stále vrnělo a zpočátku i dost spalo. Cesta domů autem z vedlejšího města byla sice trochu trnitá - manžel byl poškrábaný a měl proseknuté ucho, ale moje radost a dojetí k slzám byly nečekané.
Ovšem koťátko si adoptivní matku vybralo již cestou k nám a já měla smůlu, i když jak se to vezme: manžel vstává do práce v půl páté a tak vstávali a snídali spolu. Vysvětlit mu ovšem, že je sobota bylo těžké a tak budilo mého muže olizováním očních víček, uší ...Já pedagog, který vychovával od začátku, měla klid.
Další zlozvyk, který si náš miláček vypěstoval, je pití vody z kohoutku - misku by bylo možné zrušit. Ale abych ji jen nekárala, je sice vybíravá, ale jí jen kočičí stravu, nechá se vyčesávat, strpí i mé stříhání drápků a čištění uší - ušním tyčinkám poté dá co proto a je to prostě dáma. Pokud si ji chceme pohladit, musíme k ní na zem, kde na zádech tuto službičku očekává. Ale je krásná !!!
Autor: Ivetal