Docela ne(obyčejný) příběh jednoho kotěte

Každý z nás má někdy špatné období, kdy se zkrátka nic nedaří, pronásleduje nás smůla a připadá nám, že se celý svět spikl proti nám. Takové špatné období jsem měla nedávno a do toho všeho, co se nakupilo doma i v práci, přišla ještě nečekaně smrt mého kocourka Honzíka. Na první pohled bylo jasné, že mu není pomoci, zachránit jsme ho už nemohli. Zařekla jsem se tehdy (pokolikáté už?) že dalšího mazlíčka už nechci.

Úplně si vystačím s mými pejsky a zbylou kočičí smečkou, kterou mám, říkala jsem si.... jenže, člověk míní, pánbů mění, život jde svou vlastní cestou. Někdo tomu říká náhoda, někdo osud, jisté je, že když jsem se za nějaký čas na to vracela z práce domů, nešla jsem obvyklou cestou. Rozbolela mě příšerně hlava a tak jsem se rozhodla jít jinudy, cestou, kterou už znám, ale nechodím po ní příliš často, protože je delší a část vede i lesem. Na konci obce u jednoho z domků se zahradou jsem se zastavila. Na dvorku leželo několik krásných kočiček. Spokojeně se vyhřívaly v odpoledním slunci.
Ty jsou ale krásné, povídám nahlas svému pejskovi, kterého jsem měla sebou. Vůbec jsem si přitom nevšimla muže, který u plotu zahrady něco kutil a když zaslechl moje slova, otočil se a povídá:
"Líbí se vám?"
"A jak! Jsou moc hezké!"
Muž se usmál a pak mi řekl, jestli nechci koťátko, že už všechna rozdal, zbylo mu jen jedno jediné, hodně slabé a nemocné, zrzavé a má v úmyslu dát ho pryč. Raději jsem ani nedomýšlela, co myslí tím - dát ho pryč - ale přece jen jsem zaváhala.

Další kotě? A nemocné? A co na to řekne manžel?
Jenže když se ten muž vzápětí vrátil s koťátkem, srdce rozum překřičelo. Jakmile jsem uviděla tu malou chlupatou zrzavou kuličku, bylo rozhodnuto.
"Chci ho!" vyhrkla jsem a už jsem natahovala ruku po koťátku. Manželovi jsem oznámila telefonem, že se vracíme domů tři - já, pes a nové kotě! Kupodivu mou zprávu přijal klidně a s radostí. Doma už nás čekala plná miska jídla a připravený pelíšek. Kotě bylo opravdu nemocné - mělo velmi silný zánět v očích, takže vůbec nevidělo, ale pořád ještě jsem netušila, jak moc je to s ním zlé. Hned druhý den ráno jsem netrpělivě přešlapovala u veterinární ordinace s koťátkem v náručí.
Je to kluk! Prohlásila paní doktorka po prohlídce. Ale je to s ním nějak špatné, nechci vás strašit, ale jestli přežije, to vám říct teď nemohu, uděláme ale pro něj, co budeme moci!
Kotě dostalo injekci, léky a kapky do očí. Tolik jsem se o něj bála! Starala jsem se o něj, jak jsem nejlépe uměla, a když po několika dnech nepřetržité péče konečně otevřelo oči, první, co na tomto světě uvidělo, jsem byla já!

To už jsem začala věřit, že má srdce bojovníka a svůj boj o život nevzdá. Každý chovatel koček jistě ví, jak těžké je dostat do kočky lék - kocourek ale jakoby věděl, že je to pro jeho dobro a trpělivě a bez protestů snášel mou péči a léčbu. Lékařka při kontrole mě ujistila, že už je skoro vyhráno, ale úplně zdravé nebude už nikdy.

Důležité ale bylo, že přežilo a vidí!
V tu dobu už jsem konečně mohla udělat i pár jeho snímků. Sice bylo na fotkách ještě vidět, že není ještě úplně fit, ale konečně se začalo zajímat o okolní svět a začalo si i hrát! Moje radost neznala mezí, a své jméno - Zrzeček - dostalo od jedné kamarádky z Chytré ženy. Léky jsme museli podávat ještě nějaký čas, ale jak Zrzeček rostl, rostla i jeho chuť k jídlu a k životu vůbec.
Ještě se občas zadýchává, a musí víc odpočívat, ale jinak je to kotě jako každé jiné - zvídavé a hravé.

Chvílemi jsem si i přála, aby zůstalo kotětem, bylo mi jasné, že až přijde jeho čas a doroste, začne mu být naše zahrada malá a bude prohánět všechny kočky v okolí a začnu se o něj bát....A až z něj bude Pan kocour, už se nebude chtít tak často mazlit jako dřív. Zatím mi ale svou přízeň a lásku dává najevo velmi často a "po svém". A když mě ťapkami chytne kolem krku a svým drsným jazýčkem a vrněním dává najevo, jak je mu u mě dobře, jsem ta nejšťastnější kočičí máma v široko daleko. A tak si jen ze srdce přeju - Hodně štěstí, Zrzečku!

Kacice – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete