Není to dávno, co jsme s manželem a dětmi bydleli na vesnici. Tedy, spíše na samotě, jen pár kroků od lesa. K domku patřila velká zahrada, kousek pole a my jsme si mohli vypěstovat nějaké to ovoce i zeleninu pro sebe a naše zvířata.

Pořídili jsme si psa, kočku, slepice i holoubky, králíky, kuřice a další spoustu jiné ,,havěti" pro radost i užitek. Lákalo nás koupit i ovečky k vypásání mezí. Jednoho listopadového dne jsem byla se svým postiženým synkem na kontrole a z výsledků vyplynulo, že se jeho zdravotní stav nadále zhoršuje, bude tedy potřeba intenzívnější péče, než doposud, naplánuje se operace, potom dlouhá rehabilitace. V jedné vteřině jsme s manželem věděli, že je našemu hospodaření konec.

Bydlení v přírodě je krásná věc, v zimě ale nikdo neprohrne cestu, v létě se zase dělají průklesty a nikdy nevím, jestli budu moci projet autem. Během měsíce jsme se stěhovali na sídliště. Šli jsme tam bydlet v dobré víře, že bude lépe, a tak jsme se i těšili. Bylo nám jasné, že postrádat budeme hlavně naše zvířata. Mladšímu synovi chyběla asi nejvíc. K narozeninám si vybral zakrslého králíčka.

S potěšením konstatoval, že se o něho bude starat sám, protože ho nemusí jíst. V ten den dostali u nás v obchodě novou zásilku králíků různých barev, druhů i povah. Než jsme se ale vypravili, zbyl jen jediný. Drobný, klidný ušák, slepý na jedno oko.

Ke všemu neuměl pít z pitka a následkem toho byl dehydrovaný. Dostali jsme na něj ještě slevu. Jako společník je úžasný. Trpělivě naslouchá, když si mu postěžuji, nechá se od dětí hladit, nosit, pusinkovat, učily ho jezdit i na kole, to mu ale zatím nešlo. S manželem se dívá tím svým jedním okem na večerní zprávy s takovým výrazem, že věřím, že jim i rozumí. Máme ho moc rádi a on si je toho vědom. 

Autor:Peprmintka