Když jsem chodila do čtvrté třídy, jeli jsme celá třída na školní výlet do zoologické zahrady do Plzně. Po letech už si nevybavím, jaká všechna exotická zvířata jsme viděli, ale zůstala mi vzpomínka na zachráněná kuřátka.

     Už jsme měli s kamarády prošlé všechny pavilóny a zašli jsme se podívat na obojživelníky a plazy. Zaujali nás leniví a nevšímaví krokodýli. V tom k nim přišla paní chovatelka a přivezla jim živou svačinku. V bedýnce pípalo několik desítek žluťoučkých kuřátek. Mačkala se, pípala o pomoc a netušila, co je čeká.

     Desetileté dítě dokáže pochopit, že se i krokodýli musí něčím živit, ale bezbranných kuřátek nám bylo samozřejmě líto. Někteří poprosili paní chovatelku, aby jim dala kuřátko domů. Když viděla jejich zoufalé pohledy, vyhověla jim. Za chvíli skončilo několik kuřátek v dětských dlaních a putovala s námi autobusem směrem k domovu. O tom, jak kuřátka rostou, jsme si nejednou povídali s paní učitelkou při hodině.

     Kuřátka dožila spokojený život na vesnickém dvorku, než si je maminky vykrmily v statné kohoutky, kteří skončili nakonec na pekáči jako nedělní oběd. To víte, že se dětem nechtělo sníst svého malého kamaráda, kterého zachránily před nebezpečnými zuby strašlivého krokodýla.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10