Co dělá Maruška?

Chci Vám napsat o tom, co se v našem městysi, tehdy ještě malé vesničce, událo před více než šedesáti lety. Stejně tak se to mohlo stát kdekoli a věřím tomu, že tomu tak určitě bylo.

Tehdy lidé nemohli zajít nebo zajet do hypermarketů a nakoupit si na týden nebo dva dopředu. Vše se muselo pěstovat na polích, doma na zahrádce, chovaly se slepice, králíci, prasata… Lidé museli být hodně soběstační.  Každý rok museli posekat louku, usušit seno, uklidit ho, ke konci prázdnin usušit otavy pořád dokola. Rok co rok. Aby měla zvířata co jíst.

Jednoho roku bylo hodně sena. S obracením si pomáhali sousedi navzájem, jedna rodina druhé, potom zase druhá rodina první. Kdo mohl, vzal hrábě do rukou a obracel, k večeru kopil a dělal kupky sena. Pracovali všichni i maminky s dětmi. Děti si hrály na louce, pobíhaly kolem dospělých, skákaly do sena. Jedna rodina měla malé miminko. Maminka rozložila deku na louce pod mez, dala tam malou Marušku a šla pomoct ostatním, protože se začalo zatahovat. Starší děti měly Marušku hlídat. Práce šla dospělým pěkně od ruky. Za chvíli měli skoro všechno hotové a maminka najednou viděla, že větší děti pobíhají po louce. Zavolala na ně a povídá:

„Děti, co dělá Maruška?“ a děti odpověděly, že usnula. Tak se šla maminka na Marušku podívat. A vedle spícího miminka ležela na dece stočená zmije a měla výstražně zvednutou hlavu do výšky. Ihned se seběhli chlapi, na zmiji hodili košili a miminko rychle zvedli.

Marušce se tehdy nic nestalo. Co se stalo zmiji, nevím, ale docela bych se vsadila, že dobře nedopadla.

Maruška vyrostla, vdala se, narodili se jí dva synové a já si mladšího z nich vzala za manžela. Už máme dva krásné syny a Maruška je moc hodná tchyně.

A co se stalo se „zmijí loukou“? Je celá rozparcelovaná a stojí na ní hodně nových rodinných baráčků. Děti v létě běhají po zahradách, leží u bazénů a že se v těch místech dříve hojně vyskytovaly zmije, možná ani nevědí.