Chůva ropucha

Náš chlapeček měl velice uspěchaný vstup do života. Narodil se předčasně a jeho vůle žít byla míň než malinkatá. Když jsme se po několika měsících strávených v nemocnici ocitli konečně doma, byl už natolik „velký", že vycítil prostředí, které mu bylo zatím cizí, a tak plakal a plakal.

Neměl hlad ani žízeň, byl přebalený a čistý, měl kolem sebe milující lidi, ale jeho malá dušička byla nešťastná. S malým uzlíčkem plným nervů jsem obešla snad všechny doktory, kteří se problematice předčasně narozených dětí u nás zabývají. Náš synek většinou ale tak příšerně křičel, že nezbývalo nic jiného, než ho vyšetřit pod narkózou, to jsem ale kvůli četným vyšetřením později radši odmítala. Nebo jsme z ordinací vycházeli se zdravotní kartou, ve které bylo napsáno - dítě nevyšetřitelné, ve stavu děsu.

A my nevěděli, co si s ním počít a co bude dál. Jednou jsem opět seděla v jedné z čekáren a pokoušela se u prsu uklidnit naše děťátko, když se z jedné z ordinací, kam jsme původně ani neměli patřit, vynořila hlava už hodně starého pana doktora. Všimla jsem si, že ho lidé kolem oslovují „pane docente". Přišel za mnou, sedl si na vrzající nemocniční židli, pohladil naše mrně a řekl větu, která mi obrátila život naruby. „Tady se nám, maminko, rozjíždí autismus. Váš život nebude lehký. Budete stále bojovat. Přesto to bude hezké. Uvidíte." S žádankou v ruce jsem hned druhý den nastupovala  do nemocnice k dalšímu odbornému vyšetření.

Moje dítě začalo být zoufalé. Už se nemělo sílu ani bránit, přestalo plakat, celé hodiny netečně leželo v bílé nemocniční postýlce. V našem životě nastal ale obrat o 180°. Konečně jsme z výsledků zjistili, že autismu už neutečeme, začali jsme si hledat informace, mluvit s lidmi, kteří měli s těmito dětmi zkušenost, a vytrvalý křik našeho dítěte brát jako součást našeho života. Mohli jsme se odrazit ode dna, abychom tu byli jen pro něho. S manželem jsme se opět začali smát a kočárku si užívat.

Rozdělili jsme si péči o synka tak, abychom si mohli denně trošku vydechnout, moc pomohly babičky. Já, na mateřské dovolené jsem „sloužila" hlavně noční. Malý proplakal i několik hodin v kuse, zkoušeli jsme nasadit i léky, ale ty ho příliš tlumily. A tak jsem s ním chodila po nocích kolem našeho domku, chvíli po zahradě, chvíli po sadu. Toho, že se u nás v noci svítí, si všimla mladá ropucha. Nějakou dobu už jsme věděli, že s námi na zahradě bydlí. Zřejmě si už taky nahlas vřeštícího miminka zvykla a když jsme se posadili na lavičku, přišla za námi.

Dívala se na nás, koulela šedivýma očkama a čekala, co bude dál. Někdy se dokonce stalo, že si odskočila, zřejmě si ulovit nějakou dobrotu a za půl hodiny přišla znova. Vzhledem k tomu, že ropuchy kvůli svým krátkým nohám neskáčou, ona opravdu přišla. Trvalo to týden, potom měsíc, občas za námi přišla nakouknout i přes den. Stala se mojí důvěrnicí. Zní to určitě hloupě, ale já se neměla komu svěřit. Rodinu jsem nechtěla trápit, beztoho byli nešťastní dost. Žábě jsem povídala a z očí se mi kulily slzy. Připadala jsem si jako blázen, ona mě sledovala a neodehnalo ji ani moje děsuplné smrkání.

Dodnes jsem přesvědčená, že rozuměla každému mému slovu. Jednou se stalo, že naše mimino prospalo celou noc. Nevěřili jsme svým očím. Za ní následovala další a další. Spánek se během několika měsíců upravil, už se po nocích u nás tolik nesvítilo a žabka si začala od nás odvykat. Přestala chodit přes den, za soumraku se objevovala jen zřídka. Taky mě napadlo, jestli by to nemohla být profesionální ropuší chůva. Možná zrovna teď sedí u jiné maminky s děťátkem v náruči a pomáhá jí překlenout její těžké chvíle.