Určitě to všichni znáte. Občas přijde období, kdy se člověku nedaří vůbec nic, přichází jedna špatná zpráva za druhou, a tak nezbývá, než se obrnit a počkat, až se opět vyčasí a začne se znovu dařit.

To ráno, kdy se můj příběh odehrál, se mi nechtělo vůbec z postele, a to, co jsem prožila nad ránem, bylo velmi zvláštní. Oči jsem měla ještě opuchlé od pláče, hlava mi třeštila a nejraději bych se schovala někam do bezpečí před celým světem, aby nikdo mou bolest neviděl. Naštěstí jsem měla ten den volno, takže jsem nemusela do práce.

Večer předtím jsme pohřbili našeho věrného pejska, 3 dny předtím nám zajelo auto před domem kocourka, kterého jsem měla ze své zvířecí smečky  nejraději. S obavami jsem očekávala další špatnou zprávu, protože v životě to už tak bývá. Neštěstí nechodí nikdy samo...

Ještě ke všemu byl v tu noc úplněk, a to vždycky špatně spím.  Svit měsíce pronikavě ozařoval okolí a jeho zář pronikala i skrz závěsy v mém pokoji. Snažila jsem se natočit tak, aby mě měsíční paprsky nerušily, ale marně. A čím víc jsem se snažila na to nemyslet, tím víc mi měsíční světlo vadilo. Kolem půl čtvrté ráno jsem už nemohla vydržet to věčné převalování a rozhodla jsem se vstát. Když jsem se vracela z toalety, koutkem oka jako bych zahlédla nějaký zvláštní pohyb. Strnula jsem, protože jsem byla v celém domě sama, ale vzápětí jsem si uvědomila, že by mě můj druhý pejsek určitě varoval, kdyby v domě někdo byl. Uvařila jsem si kávu a nesla jsem si ji na chodbičku k oknu, protože bohužel kouřím, a cigaretu jsem opravdu potřebovala.

A jak jsem tak popíjela na chodbě kávu, znovu a znovu se mi vracely vzpomínky na mého pejska a kocourka, a znovu jsem se nemohla slzám ubránit. A najednou jsem na chodbě zahlédla něco, co mě příšerně vylekalo. Neslyšný temný stín několikrát zakroužil po chodbě směrem ke mně a já se lekla natolik, že jsem upustila šálek s kávou. Brýle jsem samozřejmě nechala na nočním stolku v pokoji a přes slzy jsem špatně viděla. Promnula jsem si oči a zadívala se na chodbu znovu... Temný stín zakroužil ještě dvakrát u stropu chodby a vracel se ke schodům do sklepa...

Nevěděla jsem, co si v tu chvíli myslet. Utíkala jsem zpátky do pokoje a snažila se uklidnit. Zdálo se mi to, nebo to byla skutečnost? Hlavou mi letěly myšlenky jako zběsilé, ale nepřišla jsem na nic rozumného, jen jsem se utěšovala, že se mi to asi opravdu jen zdálo...

Zdráhala jsem se pak tuhle příhodu vyprávět i manželovi, ale pak mě napadlo, že možná třeba nějaký pták vlétl otevřeným okýnkem na půdě dovnitř, jenže to bych přece slyšela šelest křídel, a ten stín, co kroužil po chodbě, byl naprosto bezhlučný. Uklidnil mě, že jsem asi opravdu byla tím zármutkem a pláčem tak rozrušená, a že se mi to asi jen zdálo, pták by přece dělal hluk... Přesto jsme prošli později pro můj klid sklep i půdu, celý dům jsme prohledali, ale nic jsme nenašli. Musela jsem se tedy smířit s myšlenkou, že to byl jen nějaký ošklivý přelud a že se mi to asi opravdu jen zdálo...

Uběhly zhruba tři týdny a záhada tajemného stínu byla rozluštěna. Bohužel to bylo moc smutné rozuzlení, manžel našel pod schodištěm na půdě mrtvé tělíčko malého netopýra... Bylo mi to tak strašně líto! Vůbec nevíme, jak se dostal do domu, asi opravdu tím střešním okýnkem.  Tolik mi ho bylo líto!  Dodnes si vyčítám, proč jsem nehledala pečlivěji, možná jsme ho mohli ještě zachránit! I když manžel tvrdí, že možná byl oslabený nebo nemocný, jinak by cestu ven jistě našel. Venku bylo ještě teplo, a měli jsme otevřená okýnka i ve sklepě. A tak se to pověstné pořekadlo - do třetice všeho zlého - přece jen naplnilo...