Stalo se to, když jsem chodila do 6. třídy. V ten den jsem vyšla ze školy a čekala jsem na rodiče, kteří pro mě měli přijet. Najednou jsem spatřila malé osamělé koťátko. Nebylo mu víc jak 2 měsíce. Ostatní děti do něj střílely papírky. Já jsem mu dala kousek chleba, protože mi ho bylo líto.

Pak šel k rozšlapanému rajčeti a snědl ho. Když přijeli rodiče, nasedla jsem do auta a začala mamku přemlouvat, jestli si koťátko  nevezmeme domů. Mamka řekla, že doma máme už hodně koček, že si další kotě nemůžeme dovolit. S těmito slovy opustila auto a odešla do školy vyzvednout mého mladšího brášku Daniela, který chodil do 3. třídy. Tak jsem na ni čekala v autě a doufala, že si to rozmyslí a opuštěné, roztomilé koťátko si vezme. Mamka vyšla a kotě zachránila před jedoucím autem, neboť zavolala: čičičí. Když vešla do auta, měla v náručí  to kotě.

Zajásala jsem a začala vřískat radostí. Koťátko se vůbec nebránilo. Jen postávalo vzadu v autě a koukalo z okna. Když jsme dojeli domů, vyndali jsme ho z auta a doufali, že s ostatními kočkami bude vycházet v dobrém. Doufali jsme dobře. Ostatní kočky s koťátkem vycházely a dokonce i náš 4roční rváč Matýsek, který neměl ostatní kočky moc v oblibě, přijal kotě v dobrém. Kotěti jsme dali jméno Filípek, neboť se nám stýskalo po ruském modrém kocourkovi Filípkovi, který nám zahynul pod koly aut. Když byl Filípkovi rok, vždycky koukal z květináče do okna, zda ho nepustíme domů.

Když Filípek nebyl moc špinavý, tak jsme se slitovali a pustili ho domů.
Tady dováděl i s naším novým štěňátkem. Jednoho dne se však stalo něco, co nám všem vyrazilo dech. Mamka šla ven a na terase uviděla Filípka, jak leží. Zavolala ho, ale on se ani nehnul. Mamka k němu přišla a sáhla mu na pacinku.

Měl ji zlomenou. Další den mamka dostala nápad, že bychom ho mohli nosit
domů v nákupním košíku, aby ho pacinka nebolela.

Asi za týden byl Filípek zdravý, ale on to nejspíš zapomněl, jelikož skákal
po nemocné pacce a ne po zdravé. Když jsme to zjistili, museli jsme se dát
do smíchu. Vzpomínám, jak vždycky loudil o jídlo. Jedli jsme u stolu a on
nám pokládal pacinku na ruku. Nemohli jsme se ubránit a museli jsme mu něco dát. Byl velmi fotogenický. Ukazoval velmi krásné pózy.


Měl oblíbené místo v rohu na gauči, kam jsme se s ním chodili mazlit. Asi
když Filípkovi byly 2 roky, stal se otcem Samíka.

Za několik měsíců se však stala ošklivá nehoda, při které Filípek přišel o
život. Mamka nám to oznámila až po škole. Strašně jsme brečeli, protože to
byl jeden z našich nejlepších kocourků. I když je to několik roků, co Filípek
zahynul, stále na něho vzpomínám a nad jeho fotkami si popláču.