Se psem je život jednodušší

Odmalička miluji zvířátka. Vždycky jsem snila o tom, že jednou dostanu koně, anebo že mi naši koupí pejska, po kterém jsem toužila celý život. Avšak maminka o tom nechtěla ani slyšet, ačkoliv jsme měli dům se zahradou. Moc jsem se kvůli tomu trápila.

Až jednou, v mých 10 letech, mamka přišla z práce domů s tím, že její kolegyně z práce bude mít štěňátka. Byl to sice trpasličí jezevčík, ale to vůbec nevadilo, protože rasa byla to poslední, na čem by mi záleželo, a i když bych radši většího pejska, když maminka oznámila, že si ho tedy od ní vezmeme, málem jsem umřela štěstím.

Z Bertíka se stal pěkný rošťák. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na jeho výchovu byla ještě moc malá nebo tím, že to byl tvrdohlavý jezevčík nebo nejspíš obojím, každopádně – dával nám pěkně zabrat. Ke kousnutí nešel daleko, neměl rád malé děti a byl neposlušný. Přesto se z něho stala nedílná součást naší domácnosti, a měli jsme ho všichni moc rádi. Hlavní jeho problém ale byl, že se neustále snažil utéct (ať už honit slepice či za jinými psy), a ačkoliv všechny díry na zahradě byly zajištěné – vždycky přišel na nějaké řešení, jak by se mu to podařilo. Utíkání se mu však stalo osudným a jednou, když s ním šel prastrýc, nejmilejší člen mojí rodiny, kterého jsem nadevše milovala, na procházku, Bertík mu utekl a v jeho pouhých 7 letech ho přejelo auto. Když jsem přišla ze školy a viděla ho, málem mě ranilo. Byl to otřesný pohled. Můj miláček byl po smrti.

Strýček z toho byl, stejně jako celá rodina - možná víc - s přihlédnutím k jeho věku, hodně špatný a do dvou let zemřel také. Nevím, ale dodneška si nemůžu odmyslet tu věc, že – přestože byl strýček už starý, kdyby tu Bertík byl – i on by se snad dožil věku vyššího. To se ale nikdy nedozvíme.

Ať byl můj první pejsek jaký chtěl, neposlouchal, kousal, povyšoval se nad nás nade všechny a byl to rebel rebelů, jsem si jista, že i za svůj krátký život nám stihl hodně dát a jsem přesvědčena o tom, že si svůj živůtek s námi užil a za mnohé mu děkuji. Především, že více než zpříjemnil stáří mému strýčkovi, který s námi celý život žil, protože neměl vlastní rodinu a ukázal mu, že život s parťákem je přece jen lepší.

Na Bertíka ani na strýčka nikdy nezapomenu a vždy, když na ně myslím, tak si říkám, že teď sedí spolu někde na obláčku a koukají na nás.

Se vzpomínkou, panička a milovaná neteř Hanďa.

BabySharon - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete