Můj život se psy

Můj příběh začíná přibližně před 15 lety, kdy jsem jako malé pískle přivedla domů toulajícího se německého ovčáka. Byl vyhublý, zanedbaný a prochladlý (bylo to někdy koncem února). Máma ze mě tenkrát nebyla nadšená, ale nakonec svolila, že ho u nás necháme přes noc. (Nutno podotknout, že jsme doma jednoho ovčáka už měly) Daly jsme mu krmení, vykoupaly ho a ustlaly mu u mé postele, protože se ode mě nechtěl ani hnout.

Druhý den jsme ho chtěly odvézt do útulku. Bylo mi to hrozně líto, ale věděla jsem, že nechat si ho nemůžeme. Cestou jsme se ještě stavily ve zverimexu, abychom mu koupily nějaké dobroty. A tam se nějak stalo, že paní prodavačce padl Rex (tak jsem si ho tenkrát pojmenovala a jméno mu pak i zůstalo) do oka a shodou okolností on jí taky. Nakonec volala svému příteli, aby se na pesana přišel podívat. A byla to láska na první pohled... Ani jsme nenasedly do auta a Rex už měl nový domov. Z paní prodavačky a mamky se staly kamarádky, takže jsme Rexe občas vídaly.

O pár let později jsme s kamarádkou jely do školy (tehdy už na střední), když k nám na zastávce přišla paní s krabicí v ruce. Zeptala se nás, jestli nechceme zachránit štěně, že ho právě našla u popelnice a nemá ho kam dát. Bez váhání jsem souhlasila a krabici si od ní vzala. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že se jedná o "novorozeně". Štěndo mělo ještě pupeční šňůru... Vykašlala jsem se ten den na školu a běžela domů, abych prcka nakrmila a zahřála. Bylo těžké udržet ho při životě, ale povedlo se. Přes den, kdy jsem byla ve škole, ho krmila máma, v noci jsem k němu vstávala já. Téměř měsíc jsem se pořádně nevyspala, ale nelitovala jsem ani minutu. Když štěndo dorostlo do věku, kdy začalo všechno ničit, muselo jít pryč. Naštěstí tenkrát strejda sháněl pejska, protože si po rozvodu přišel hrozně sám. Vzal si tedy od nás štěně a pojmenoval ji Alma. Nakonec se z ní vyklubal kříženec jezevčíka... Byla jsem na sebe hrozně pyšná, protože nikdo nevěřil, že bych mohla zvládnout vypiplat takové mimino.

Dlouhou dobu byl "klid". Věnovala jsem se naplno škole, potom i práci a partnerovi. Zlom nastal loni v létě, kdy mi na Facebook kamarád poslal zprávu, že u nich na vesnici jsou dvouměsíční štěňata i s jejich matkou zavřená v ohradě, v blátě, bez boudy, bez střechy nad hlavou... Krmení a vodu jim dávali lidé z okolí. Paní, která je vlastnila, se o ně odmítla starat a ani je nikomu nechtěla dát. Rozjela se velká akce, kdy jsme paní nakonec přesvědčili, že štěňata se budou mít lépe jinde. Fenku si ovšem nechala.
Jenže sehnat domovy pro 6 štěňat nešlo tak rychle, nezbývalo než si je vzít k sobě do dočasné péče. Máme doma 2 malé fenky, které jsou naštěstí strašně tolerantní a kontaktní, takže se štěňatům věnovaly a dávaly jim "životní lekce".  Jen přítel z toho moc nadšený nebyl...
Během 14 dnů jsme všechny prcky udali. Noví majitelé nám občas pošlou nějakou fotku a musím říct, že všichni hafani jsou teď obrovská "telata", ale zdravá a spokojená.

Pár týdnů na to mě poprosila o pomoc slečna ze Slovenska. Měla doma 9 psů, které zachránila před utracením, ale finančně to nezvládala. Navíc si stěžovali i sousedé, ačkoliv psi jim nikdy nic neudělali. Vzala jsem si k sobě do "dočasky" (dočasné poskytnutí domova psům v nouzi) 2 téměř roční fenky křížence špice. Byly zlaté, jen strašně plaché, nechtěly chodit po schodech, bály se prudších pohybů. Ale staly se z nich úžasné učenlivé společnice. Po 10 dnech zvládaly základní povely a chůzi na vodítku i bez něj. Nebyly u nás ani měsíc, když jsme jim našly nové páníčky. Jedna teď hlídá rodinný dům, druhá si užívá dlouhé procházky se svou novou rodinou.

Opět se chystám ujmout nějaké opuštěné dušičky a pomoci jí najít milující domov, protože jsem zjistila, že pomáhat psům je prostě to, co mě opravdu baví a naplňuje. Co si budeme povídat, na rozdíl od člověka, pes Vás bude milovat za plnou misku a pohlazení a nebude se bát dát Vám to najevo.