Had

V šedesátých letech minulého století se městští lidé snažili trávit dny volna v přírodě a mnozí si stavěli chaty. Ani moji kmotři  nebyli výjimkou a tak se můj kmotr spolu se dvěma kolegy pustili do stavění. Zatímco ti lépe situovaní kolegové postavili na tu dobu poměrně velké zděné chaty, můj kmotr koupil od železnic starý vyřazený vagón, postavil ho na základy a pomalu začal předělávat na chatu.

Vnitřek vagónu rozdělil na dvě části, ze kterých ta větší byla kuchyň se sporákem na dřevo a skříňkou na potraviny + jakýsi "obývák"
se stolem, lavicemi a malým gaučem a ta větší sloužila jako ložnice s dvěma páry paland. Když byla chata obyvatelná, začali tam trávit každý víkend.
To ale narušilo zvyk mých rodičů a kmotrů, hrát každou neděli odpolední kanastu. Dlouhá léta ji hrávali na střídačku u nás a u kmotrů. A tak jsme začali chodit na jejich chatu i my, ale protože místo na spaní pro nás neměli, přicházeli jsme na chatu v neděli po obědě a večer jsme se vraceli domů. Nám dětem to nevadilo, ale naši začali uvažovat o tom, že i oni se podívají po nějakém pozemku na postavení chaty.

Po nějakém čase se jim skutečně podařilo pozemek sehnat, otec odkoupil  od  známého
staré cihly ze zbouraného domu a s dědou se pustili do stavby. Pomáhali jim také otcovi kamarádi a kolegové a stavba utěšeně rostla. Naše chata měla kuchyňku, dva pokojíčky a otevřenou terasu. Zařízení chaty bylo skromné: gauč, stůl a židle nám darovali staří rodiče, otec vyrobil skříňky na potraviny a na nádobí a skříň na šaty, koupili vyřazené vojenské postele (palandy), které děda natřel hnědou barvou a starší sporák na dřevo a začali jsme "chatařit". Neměli jsme elektřinu, svítilo se petrolejkami a pro vodu jsme chodili ke studánce, ale bylo to príma.

Na chatu jsme chodili většinou v sobotu ráno a domů jsme se vraceli v neděli navečer. Kanastová posezení rodiče přesunuli na sobotní odpoledne a protože jsme měli chaty vzdálené od sebe více jak hodinu chůze, byla spojená i s procházkou. Když přišli moji kmotři s bratrancem (o dva a půl roku starším) a sestřenicí (o půl roku mladší než já) k nám, většinou jsme hráli na dece před chatou člověče, dámu, černého Petra nebo kvarteto. Občas jsme vylezli na divokou třešeň a nakukovali rodičům do karet. Zajímavější ale bylo, když jsme my šli k nim. Tam bylo víc dětí a tak tam bylo veseleji. No a jak to už tak bývá, víc dětí, víc nápadů, jak se zabavit. Protože bratranec byl z nás nejstarší a také jediný chlapec, byl to on, kdo "velel" naší družině šesti děvčat.

Jednou, měla jsem asi 10 - 11 roků, jsme rodičům řekli, že jdeme na procházku a když jsme se dobře seznámili s okolím, pustili nás s tím, že
nemáme chodit moc daleko a máme si dávat pozor. Nejdřív jsme se
rozhodovali, kterým směrem se vydáme a bratranec navrhl, abychom se šli podívat na blízké skály.

Nabalili jsme si tedy do chlebníků nějaké sladkosti a vodu, obuli tenisky a šlo se. Počasí bylo krásné, slunečné, cestou jsme si vyprávěli a těšili jsme se z pěkného dne. Bratranec, jako vždy, šel první. Už jsme byli pod skalami a začínali jsme stoupat nahoru, když nás zastavil s tím, že máme být potichu. Nevěděly jsme, co se stalo, tak jsme potichu přišly za ním a na cestě jsme uviděly stočeného hada, který se vyhříval na sluníčku. Sestřenice s kamarádkou se velmi bály hadů a chtěly utíkat do chaty. Ale bratranec nás ubezpečoval, že je to jen malá užovka, které se nemusíme bát a začal špekulovat, jak by ji chytil.

Našel větev tvaru Y a podařilo se mu s ní hada za hlavou přitlačit k zemi. Ten se nejdřív svíjel, kroutil a všemožně se snažil dostat se z pasti, ale bratranec ho pevně přitlačil k zemi a tak neměl šanci utéct. Když se přestal svíjet, mysleli jsme si, že je mrtvý a rozhodli jsme se, že ho vezmeme s sebou ukázat rodičům. A tak jedno z děvčat drželo hůl a bratranec na ni hada přivázal na uzel jako kus špagátu. S touto "trofejí" jsme se vydali na cestu zpět. Jenže náš had nebyl mrtvý, jen omráčený a po chvíli se začal na holi kroutit a snažil se "odvázat".

Právě jsme procházeli okolo jednoho starého domu a u něho jsme našli zavírací sklenici. Hada se nám podařilo dostat do sklenice, zakryli jsme ji
cihlou a hrdě si vykračovali k chatám. Rodiče nás viděli už zdaleka a divili se, že  se vracíme tak brzy, maminky se i polekaly, jestli se něco  nestalo a tak nám můj kmotr šel naproti. Když jsme mu ukázali náš úlovek, na chvíli ztratil řeč.  Potom řekl, že máme jít  za potok, hada i se sklenicí odhodit co nejdále a rychle se vrátit. Šli jsme my tři: bratranec, děvče, co drželo hůl a já; ostatní šli k chatám. Jenže bratrancovi přišlo hada líto, proto povídá, že ho neodhodí, ale že ho vypustíme do potoka, vždyť užovka má vodu ráda a je dobrý plavec.

Jak řekl, tak také udělal, shýbl se k potoku, odkryl sklenici a hada "vysypal" do vody. Jenže náš milý had z vody bleskovou rychlostí vylezl a rychle se odplazil na opačnou stranu, než jsme stáli my. Bylo nám to divné a po návratu na chatu jsme to řekli rodičům. Tehdy můj kmotr vytáhl knížku a ukázal nám
obrázky hadů. V tu chvíli nám "zaplo", že had, kterého jsme chytili, nebyla
neškodná užovka, ale jedovatá zmije a ta věru nemá vodu moc ráda. Nakonec jsme byli šťastní, že se nám had nepomstil a nikoho z nás nekousl.
Dostali jsme všichni pořádnou "držkovou" a přísný zákaz chytat
hady. Přiznám se, že ačkoli se mi hadi líbí, od té doby mám před nimi velký
respekt.