Koňský boj

Můj příběh se začal psát před necelými dvanácti lety. Po dlouhém čekání se mi podařilo dostat se do jezdeckého klubu, kde jsem se mohla učit péči o koně a ježdění. Ve stáji byl mezi dvaceti koňmi i jeden pro mě výjimečný, dvanáctiletý valášek anglického plnokrevníka, tmavý hnědák.

Koník s jiskrou v oku. Na cedulce na boxu bylo napsáno jeho jméno, Kyberit. Do klubu jsem docházela pravidelně, alespoň 3x týdně. Po pár letech docházení do klubu se mi poštěstilo a Kyberita jsem dostala do péče. Jeho majitel byl šéfem mojí mámy. Začala jsem do stáje za Kyberitem docházet častěji a častěji, až jsem ve stáji trávila každou volnou chvíli. Celé dny strávené v jeho blízkosti dávaly mojí duši útěchu a vyrovnanost. Když jsem byla s ním, cítila jsem se tak volná a milovaná zároveň. Vztah s ním byl jiný, než jaký jsem kdy s jinými koňmi měla.

Byl založen na kamarádství, důvěře. Chodili jsme spolu na procházky, pást na louky, plavit do rybníku. Kybošek, jak jsme mu říkali, mě naučil všechno. Klusat, cválat, skákat… Ale hlavně mě naučil, jak bych se ke koni měla chovat, jak mu naslouchat, jak být jeho parťákem tak, abychom si věřili navzájem. Počet hodin strávených s ním a v jeho sedle bych jen těžko počítala. Pravidelně jsme trénovali na jízdárně, přiježďovali, skákali, a proto nic nebránilo tomu, abychom se spolu zúčastnili i několika skokových závodů, na kterých jsme vždy vybojovali umístění v první pětici. Kybošek byl výjimečný.

Dokázat vždy obstát ve velké konkurenci. Byl to pan učitel.
V roce 2004 prodělal těžkou nemoc, při jejímž vygradování musel být Kybošek převezen na kliniku do Brna, kde podstoupil operaci hlavy. Když ho majitel dovezl po zákroku zpět domů, měl Kybošek pod levým okem velkou díru až do dýchacích cest, která se mu denně musela proplachovat hadicí zavedenou co nejhlouběji do rány. Každodenní ošetřování nás ještě více spojilo; scelilo náš vztah. Kybošek trpělivě snášel zavádění hadice i proplachování vlažnou vodou.

S postupem času a jeho věku jsme jezdili méně a méně a posledních několik let si již Kybošek užíval zasloužený důchod na pastvině s dalšími koňskými kamarády. Poslední dva roky byl využíván pouze k občasnému svezení.
Dne 21. ledna 2012 ve tři hodiny odpoledne začal boj o Kyboškův život. Velice se mu přitížilo. Podpůrná léčba nezabírala, ale Kybošek se nedal, bojoval. Pral se s tím jako tygr.

Po půlnoci však svůj boj prohrál. Naposledy vydechl, jiskra v jeho očích navždy zhasla. Byl to můj životní kůň. Jedna velká etapa mého života. Dal mi víc než kdo jiný. S ním umřel i kus mé duše.
Nikdy na Tebe, Kybošku, nezapomenu! Navždy zůstaneš v mém srdci!