Vzpomínka na krásnou fenku

Tato vzpomínka patří jedné krásné fence německého ovčáka, křížené pravděpodobně s kolií, která nám doma dělala radost a hlídala náš dům celých 15 let. Můj příběh začíná před 23 lety, kdy jsem byla ještě dítě školou povinné. Tehdy jsme se se sestrou vracely ze školy, byl to všední den jako každý jiný, ale doma nás čekalo překvapení, rázem se z obyčejného dne stal den, na který dodnes rády vzpomínáme.

Přišly jsme k bráně, prošly přes můstek, pod kterým tekl a ještě teče potůček, až jsme se dostaly ke vstupním dveřím. Odemkly jsme a vstoupily dovnitř. Začaly jsme se přezouvat a najednou slyšíme takové nenápadné zvuky, chvíli jsme poslouchaly, zvuky byly hlasitější a hlasitější. Najednou jsme zjistily, že je to psí kňučení. Hledaly jsme jako divé, prolezly jsme každý kousek, každý kout, až sestra otevřela dveře do kotelny, a nám se naskytl ten krásný pohled, po kterém touží asi každé dítě, koukala na nás dvě malá očka. Jakmile ta malá chlupatá kulička zjistila, že dveře jsou otevřené, šup za námi, kdybychom náhodou ty dveře zase chtěly zavřít.

Měly jsme opravdu velkou radost a mamka nám povyprávěla, jak k té chlupaté kuličce přišla. Když odcházela z práce domů, najednou slyšela nějaké kňučení, a mezi popelnicemi se tam choulilo malé štěňátko. Šla dál, protože věděla, že doma mít psa nemůžeme, neměli jsme oplocený dům, takže bylo pravděpodobné, že by nám utíkalo. Protože jí to ale nedalo, po pár krocích se zastavila, otočila se a vrátila se zpět k popelnicím. Vzala tu chlupatou kuličku do tašky a donesla nám ji jako dárek.

V prvé řadě jsme museli zjistit, jestli je to fenka, nebo pes. Po krátkém zkoumání taťka řekl, že je to fenka a my začali vymýšlet jméno. Už nevím, jak jsme k tomu jménu přišli, ale pojmenovali jsme ji LESANA. Časem slyšela i na Lesanko a Lesy. Dny ubíhaly a Lesanka rostla a přibývala na váze, byl z ní krásný pes, urostlý, velký, každý z ní měl respekt a nikdo se za bránu neodvážil. Byla opravdu skutečný hlídač.

Když jsme se vracely ze školy, vždycky nás už vyhlížela u brány a už zdálky jsme poznaly, že nás cítí a vítá. Okolo domu máme velkou zahradu a stráň, takže tam byla Lesanka ve svém živlu a my tam řádily s ní. Proháněla se v potoce, protože vodu milovala a tak když jsme do nedaleké vesnice jezdili o víkendech se procházet okolo rybníka, nikdy jsme ji nezapomněli vzít sebou. Tam se opravdu vyřádila do sytosti. 

Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsme takhle právě dováděly, já před ní utíkala a ona - jak mě chtěla dohonit, tak mě chytla za lýtko a trochu, opravdu jen trošičku stiskla, samozřejmě to neudělala schválně. Nicméně já musela k doktorce a když paní doktorka chtěla vědět, zda je očkovaná  a kdo je majitel, strašně se začala smát, když jsme jí řekly, že majitelkou jsem já.

Dny, měsíce a roky ubíhaly, a bohužel jak už to u německých ovčáků bývá, i Lesanku začaly trápit klouby, bylo nám řečeno, že je to artróza. Těžko se mně s tím smiřovalo, byly dny, kdy opravdu špatně chodila, ke konci už zadní tlapky tahala jen za sebou. Bylo zrovna období Dušiček, podzimní sychravé počasí, a Lesanka strašně kňučela bolestí, já už to nemohla vydržet a volala jsem manželovi, tehdy to byl ještě přítel, aby zavolal veterináře, jestli by jí nepomohl od bolesti, nebo možná, protože jí bylo už přes 14 let, neukončil její trápení navždy. Veterinář tou dobou byl ale mimo Českou republiku a trochu přituhlo, Lesance bylo líp, tak jsem to vypustila z hlavy. Dál jsme si užívali dní, které nás ještě v přítomnosti Lesanky čekaly.

Nastala zima a byl tu Nový rok, rok 2003, já bydlela už u přítele, ale domů jsem za Lesankou jezdila, jen jsem měla jezdit asi častěji. Přišlo jaro, všechno se probouzelo do květu a já měla radost, že Lesanka zimu vydržela, bohužel moje radost netrvala příliš dlouho, dne 19. 3. 2003 mně sestra večer v osm hodin volala, že Lesanka ráno zemřela. Toho roku v únoru měla 15 let a všichni mně říkali, že se i tak dožila hodně let, ovčáci se prý dožívají jen okolo 10 let. I přesto jsem slzy nemohla zadržet, plakala jsem celý večer a i teď, když Vám tento příběh píši, mně slzy stékají po tváři a já je nemohu zadržet.

Letos v březnu to bude osm let, co je Lesanka po smrti a já mamce dodnes říkám, že jsem moc ráda, že se tenkrát pro tu malou chlupatou kuličku vrátila a donesla ji domů. Byl to nádherný pes, nebo chcete-li - nádherná fenka a já na ni s láskou vzpomínám.

LESANKO, navždy už zůstaneš v mém srdíčku.

Iris - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10