Terapie mazlíčkem

            Pak jsem se provdala za muže, který pocházel z rodiny, která také bydlela na vesnici, ale měla kočky, psa, králíky, slepice, kdysi také berana. Prvních pár let jsme bydleli v paneláku, kam nic z toho nešlo pořídit. Ale po pár letech se nám naskytla příležitost, koupili jsme domek v nedaleké vsi. Pořídit si domácí zvíře bylo nasnadě. Začalo to králíky – ti nebyli tolik nároční. Jízda denně do 10 km vzdáleného místa pro jejich krmení nebyla náročná ani na kole. Po dobu rekonstrukce domečku jsme vychovali několik „generací“ králíků, všichni bohužel (nebo bohudík?) skončili a talíři. Když nastal konečně čas stěhování z panelákového bytu do vysněného domečku na vesnici, byl pejsek prvním dárkem pro našeho, tehdy malého, syna.

Vybrali jsme opravdu roztomilého kokršpanělského chlapečka, ale protože u domečku nebyl dosud zbudován plot, byl to pejsek, který, když trochu povyrostl a nebál se opustit dvůr, hlídal celou ves. Často se toulal, byly na něj stížnosti (dovozci pečiva sežral nakoupené uzeniny – neměl si je přece nechávat v tašce na zemi;  přinesl jednou i slepici – už ani nevíme, kterého souseda byla). Byly s ním starosti, ale byl náš a měli jsme ho moc rádi. Pak sešel psík věkem, k synovi přibyla dcerka a řešil se problém – jakého dalšího pejska. Mezitím byl zbudován plot kolem domečku, proto jsme si pořídili dalšího "chlapečka", tentokrát knírače. Radost dělal celé rodině, rád se honil, na procházce v lese dokazoval svoji zdatnost. Po čtyřech letech začal lenivět – k honičce se nechal přemluvit jen zřídka, v lese šel s námi jen u nohy – nebyl tak plný života jako dřív. A zrodil se nápad dcerky – pořídíme mu kamarádku. Tak k nám přibyla  kníračí slečna. Co to maličké stvoření dokázalo s naším líným klukem, nejde ani popsat. Prosedíme často hodiny na zahradě na dece a ti dva nám předvádí své kousky – honí se, perou, předvádí se jeden před druhým. Často nás od smíchu bolí břicho – proto mluvím o terapii mazlíčkem. Neznáme (mluvím o celé rodině – děti je milují stejně jako my dospělí) nic lepšího, než společnost našich psích miláčků. Dokáží každou špatnou náladu zahnat daleko pryč – smějete se (nebo alespoň usmíváte), i když je vám zle, zapomenete na starosti (ony se zase vrátí) a je vám moc dobře – život vás baví. A oni to ví. Pokaždé, když někdo přijde domů, předvádí mu své kousky a svět je krásný. 

Všem přeji – najděte si svého mazlíčka, zapomeňte na starosti a užívejte života, co to dá.

Valíčková Eva - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10