Smutný příběh jednoho štěňátka

Tento příběh jsem si jednou kdesi přečetl, už nevím kde, jestli to byl časopis, kniha nebo jinde, ale vím, že po přečtení jsem měl v očích slzy a je mi smutno, jen když si na to vzpomenu. Budu Vám jej vyprávět v podobě toho pejska, který to prožil. Je to o malé fence štěňátka. 

Jako malé štěňátko jsem byla doopravdy šťastná. Bydlela jsem na dvorku se svou maminkou a pěti sourozenci. Maminka nás krmila mlíčkem, zahřívala nás a láskyplně čistila svým teplým jazykem. S ostatními sourozenci jsem si mohla dosytosti hrát a dovádět.

Byly to krásné časy, ale bohužel, všechno jednou skončí. Jednoho dne se na nás přišli podívat nějací lidé s odrostlejšími dětmi. Ze všech štěňátek si vybrali právě mě a vzali mě s sebou k nim domů. .....
Moc se mi po mamince, bratříčcích a sestřičkách stýskalo a první noc v novém domově jsem celou proplakala. Ale časem jsem zjistila, že mi tady nebude zle, děti dodržely svůj slib, který daly rodičům, aby si mě mohly vzít, a pečlivě se o mne staraly.

Bohužel, jak jsem rostla, jejich zájem o mě slábl a stále častěji se stávalo, že jsem třeba nedostala najíst, nebo že mě museli zajít vyvenčit rodiče dětí, protože děti na to zapomněly a byly raději venku s partou.
A tak se stalo, co se asi stát muselo. Rodiče dětí se netajili tím, že pejska nikdy nechtěli, a když jim teď děti na jejich naléhání, aby se o mě lépe staraly, daly najevo, že už jsem je omrzela, začali pro mě hledat náhradní rodinu. Bohužel o mě nikdo nejevil zájem, a tak mě prostě odvezli autem pryč a vysadili u silnice.
Několik dní jsem se jen tak bez cíle toulala a cítila se hrozně opuštěná a smutná. Pak jsem potkala jednu mladou, hodně špinavou a zanedbanou fenku. Jmenovala se Bela.

"Ahoj, ty jsi tu nová, že?" oslovila mě. Když jsem přikývla, řekla:
"Pojď se mnou, zavedu tě k ostatním a můžeš žít s námi. Jsme parta čtyř psů, bydlíme venku na jednom sídlišti a skoro každý den dostáváme od hodných lidí najíst."
Slova o jídle mě přesvědčila, protože se mi žaludek už kroutil hlady, a tak jsem se vydala s Belou vstříc svému dalšímu osudu.
Život na ulici nebyl zrovna růžový, ale dalo se to vydržet. Bela mluvila pravdu, někteří lidé nám semtam dali něco k snědku, nějaké jídlo jsme si také našli na ulici, anebo jsme si ulovili nějakého hlodavce, o které tu naštěstí nebyla nouze. Spali jsme, kde se dalo, před deštěm jsme se ukrývali v průjezdech nebo pod hustými keři.

Pak přišel podzim a s ním i stále nižší teploty a plískanice. Nebyla jsem na rozmary počasí příliš zvyklá, a tak když k nám jednoho dne přišel nějaký pán, mile na mě mluvil, dával mi masíčko a chtěl mě odvést do tepla, vůbec jsem se nebránila.

Pár dní to u něj bylo fajn, byl na mě hodný a dával mi jíst. Jenže pak jednou přišel domů nějaký nazlobený a od té doby mi nastalo peklo na zemi. Svou zlost si vždycky vyléval na mě a na věci, které mi prováděl, dnes už raději ani nechci pomyslet.. Za několik dní se uklidnil a byl to zase ten hodný pán, jako na začátku. Takto se to nějakou dobu opakovalo, dny dobré a dny velmi, velmi zlé. Na jeho příchody jsem čekala vždycky s obavou, protože jsem nevěděla, co mě čeká, jestli budu zase bita, anebo jestli od něj dostanu naopak laskavou péči. Bohužel, chvíle, kdy byl na mě můj pán hodný, byly stále vzácnější.

Jednoho dne jeho zloba dosáhla vrcholu. Přišel domů rozlícený jako kat. Vtiskla jsem se do kouta a se strachem čekala, co se bude dít. Tentokrát jsem dostala takovou nakládačku, že jsem vyla bolestí a myslela, že přišel můj konec. Naštěstí pak do bytu vtrhli sousedé a pánovo řádění zarazili. Využila jsem zmatku a v panice utekla dveřmi, které zůstaly pootevřené, ven do deště.
Šla jsem zpět za svou partou psích kamarádů. Když mě uviděli, zhrozili se, jak jsem dopadla a přijali mě zpět mezi sebe.
Má zranění na těle se časem zahojila, ovšem ta na duši zůstávají pořád se mnou. V noci se budím hrůzou, že si pro mě pán přišel a chce mě odvést zase zpátky. Bojím se lidí a schovávám se před nimi, jak to jen jde.
Jednou za námi přišli nějací lidé a několik z nás se jim podařilo odchytit. Třásla jsem se strachy, co se mnou bude. Předali mě nějaké paní, která se stará o další opuštěné pejsky. Je mi tu vcelku dobře, mám dostatek jídla, nikdo mi tu neubližuje, ale i tak cítím stálý strach a beznaděj. Nejraději bych byla pořád někde schovaná v koutku a v bezpečí, ukrytá před celým světem.
Co myslíte, existuje někde na světě člověk, který by mi mohl dát alespoň jiskřičku naděje na šťastnější život a zbavit mě mých nočních můr?

Autor: Ronecek

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10