Naše fenečka

Nikdo z naší rodiny nikdy nechtěl pejska. Všichni v něm viděli jen "zlobivé zvířátko", které vše na co se podívá zničí. Vždy jsem si pejska přála z naší rodiny snad jen já. Po dlouhém úsilí jsem si jej ale vyprosila u všech.

Už první den kdy štěňátko mělo nocovat u nás, tak nikoho už nenapadly obavy typu, že všechno bude počůrávat atd. Nestačila jsem se divit, jak se u nás doma točilo vše jen kolem Missinky.

Postupem času se z naší Missinky stával náš mazlíček, teď po dvou letech to už však není mazlíček, ale člen rodiny. Po dvou letech nás navštívila "maminka" od naší Missinky. Ani jedna druhou nepoznala, její "maminka" si ale chtěla hrát a Missinka od strachu raději sklopila uši a zalezla do koutu.

Zážitky s naší Missinkou se nedají popsat, je jich víc než dost, a přála bych i vám všem, aby jste tolik zvířecí lásky poznali i vy sami.

Doma jsme měli už i např. křečka a člověk by se asi divil, že i zvířátko jako je křečík, může dát kapičku lásky, i když pořád většinu času spinká.

Kamarád chová tři činčily a lásku má u nich.

Ale pejsek, který se dokáže chovat jako člověk, což jsem sama zírala, dokáže dát člověku asi nejvíce lásky. Domacího mazlíčka doporučuji všem bez ohledu na věk, ze začátku se to nezdá, člověk nadává jen na to jak budou asi vypadat koberce, nábytek, že bude všude jen nacházet loužičky a vše co by ten tvoreček mohl zničit, ale pokud si štěňátko nebo i jiného mazlíčka vychováte vy sami, tyhle myšlenky vás přejdou hodně rychle. :-)

Byla bych ráda pro každý nový článek třeba s vašimi zkušenostmi. :-)

S pozdravem Monika.


Autor:Monulishka