Moureček

Bylo mi asi 14-15 let (přesně se už nepamatuji), kdy rodiče přinesli domů krásné kotě - kocourka. Byl, chudáček, příliš brzy bez mámy a tak se všemu učil teprve od nás. Byli jsme tři sourozenci a ihned se stal naším miláčkem. Měl bílo-černou mourovanou srst a tak dostal jméno Mourek. Říká se, že pouliční kříženci jsou inteligentní a Moureček se záhy stal toho dokladem.

Začalo to koupáním. Sice zpočátku prskal, ale poměrně brzy si zvykl a nakonec se na koupání těšil! Po nějakém čase otec chtěl vyzkoušet, jak Mourek umí chytat myši. Jenže kdo ho to měl naučit? Máma? Tu opustil příliš brzy! Otec se tedy ujal role "učitele", chytil živou myš, uvázal za ocásek na špagát a i s Mourkem ji strčil do vany (samozřejmě suché). Myš nejprve plná hrůzy jančila, nemohla utéct. Ale brzy zjistila, že Mourek je neškodný a nakonec ji ten trouba pod sebou zahříval!

Když už byl o pár měsíců starší, zjistili jsme, že není vybíravý. Říkali jsme, že papá všechno,co my sežerem. Včetně nakládaných okurek, uzenáče (uzený sleď), sýrů - stačilo, že viděl nás, že to jíme. A nejraději ze všeho měl čokoládu. Jednou jsme večeřeli - opět uzenáče a Mourek skočil otci na klín a jevil zájem o jeho talíř. Dostal po čumáčku. Po chvilce pokus opakoval a dostal zase. Nakonec vlezl do přihrádky pod deskou stolu a po chvilce jsme se mohli smíchy potrhat. Mourek celý schovaný pod deskou a jen pacičkou šmátral po nějakém soustu!

Jindy sedíme u večeře a náhle - tma. Otec vstal a s baterkou šel kontrolovat pojistky (svítilo se jen v kuchyni, televizi jsme neměli a rádio také nehrálo). Ale pojistky v pořádku! Tehdy byly vypínače páčkové - nahoru zapnuto, dolů vypnuto. A vypínač byl vypnutý! No, sedíme a jíme dál a po chvilce zase tma. To už otec šel nejdřív na vypínač - a vypnuto! Znovu tedy rozsvítil a to už jsme dávali pozor. On totiž Mourek vždy, když něco vyvedl (vždy to poznal), zmizel za otomanem a teprve za chvíli začal opatrně zkoumat okolí.

Po chvilce se Mourek osmělil a začal opatrně vykukovat. My projevovali klid a nezájem a to mu dodalo odvahu. Pomalu se došoural pod vypínač, chvilku se „richtoval“ a najednou –hop! Vyskočil, packou sekl po páčce vypínače - a byla tma! Ten pacholek zhasnul! A zase hned zmizel za otomanem.

No, těch příhod s ním bylo mnoho a mnohé těžko uvěřitelné. Nejméně uvěřitelná byla ta, že se časem naučil chodit na záchod! Jen splachovat se nenaučil a zavírat za sebou dveře…

Pochopitelně jsme se s Mourkovými kousky chlubili - my děcka ve škole, rodiče v práci. Že téměř nikdo nevěřil, bylo nasnadě.

V létě se majitel domu - LIAZ Rýnovice - rozhodl provést jeho důkladnou opravu včetně fasády. Tak se stalo, že řemeslníci, kteří už něco slyšeli, se občas přišli na Mourečka podívat. Byl opravdu kouzelný a nebylo divu, že se jednomu z nich zalíbil natolik, že si ho chtěl od nás odnést. Měl malé hospodářství a Mourek by se tam měl daleko líp, než u nás, kde byl takřka vězněm. Toho jsme si byli vědomi. My tři celý den ve škole, naši v práci a Mourek celé ty hodiny denně doma sám. Nakonec s opravdu těžkým srdcem a všeobecnými slzami jsme Mourečka dali „Langovým“.

Netrvalo ani 3 měsíce a nečekaně přišel pan Lang a své vyprávění začal slovy - „Víte, nevěřil jsem těm vašim historkám, ale teď už věřím všemu!“ a začal povídat.

„Máme kravku a manželka ji denně dojí. Minulý týden mě volala, jako by měl barák hořet – ať se jdu honem podívat! Co se stalo? Mourek ji každý den sledoval, jak dojí a vždycky dostal čerstvého mléka napít. Ten večer nadojila první hrotek a šla ho vylít do hrnce a když se vrátila do chléva, nevěřila svým očím. Kráva se nevědomky posunula nad stoličku, na níž při dojení seděla, na ní stál Mourek a packami se jemně opíral o vemeno a pil. Tak od teďka už vám věřím všechno, co jsem od vás slyšel a omlouvám se vám!“

A my jsme byli na Mourečka pyšní a šťastní, že se má v novém bydlišti tak dobře…

Autor: Vaclavaloi

Tento článek také můžete