Jedna koňská vzpomínka

V tomto příběhu budu vzpomínat na jednoho nádherného hřebce. Jmenoval se HAMLET, a přesto, že ve stáji byli i další koně, Hamlet mi učaroval hned na první pohled. Byla jsem šťastná, když jsem mu mohla vyčistit stáj, vyhřebelcovat ho a pozorovat ho ve výběhu. A když mně tenkrát dovolili, abych na něm i jela, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, který se mně vybaví i teď, po dlouhých čtrnácti letech.

Stáje byly od mého bydliště docela daleko, takže nepřicházelo v úvahu dojíždět. A když mně kamarádka, která bydlela hned vedle ve vesnici nabídla, že u ní mohu o víkendech přespávat, neváhala jsem ani minutu. Jezdívala jsem k ní pak pravidelně od pátku do neděle a užívala si koní, jak jsem jen mohla, věděla jsem, že to nebude napořád.

V pátek jsem jezdívala většinou odpoledne, hned po škole. A když jsem k ní dorazila, hned jsem sedla na kolo, a jela jsem jako šílená do stájí, jen abych tam byla co nejdřív. Moje kroky samozřejmě vedly za Hamletem, už zdálky špicoval uši a byl rád, když mě viděl, nebo mně to tak alespoň připadalo. Vždycky jsem se jen bála, aby box nebyl prázdný, naštěstí tam Hamlet vždycky byl a když náhodou nebyl, tak byl ve výběhu za stájí. Dopoledne se většinou čistily stáje, dělaly se různé práce okolo koní a odpoledne se jezdilo buď na jízdárně, a nebo se jelo ven na projížďku.

Jednou musel trenér odjet, a koně dostala na starost jeho, jak se říká, zástupkyně. Když odcházel, tak řekl, že máme volnou ruku a můžeme si dělat, co chceme. A já si říkala, že dnes možná bude můj den a pojedu na Hamletovi.

Hamleta jsem vyhřebelcovala, nasadila jsem mu uzdu, sedlo a šli jsme na jízdárnu. V duchu jsem si říkala, že by mě mohla nechat svést. Bylo to moje tajné přání, ale asi to na mně bylo příliš vidět a když jsme dorazili na jízdárnu, slyšela jsem onu větu, po které jsem toužila od první chvíle, co jsem do jezdeckého oddílu začala chodit. SEDNI A JEĎ. V tu chvíli to byla pro mě ta nejkrásnější slova, co jsem kdy slyšela, tak moc jsem si totiž přála na Hamletovi jet.

Jízdu jsem si opravdu užívala, prvně jsme jeli krokem, pak se dali do klusu a nakonec jsme cválali. Byla to nádherná jízda, na kterou nikdy v životě nezapomenu. Dali jsem si několik koleček na jízdárně a pak jsme se vrátili do stájí, kde jsem Hamleta odstrojila a vyhřebelcovala.

Bohužel, osud mi to nepřál, a já musela přestat do jezdeckého klubu chodit, kvůli práci, bohužel to nešlo skloubit dohromady, chvíli jsem si psala s kamarádkami a vždycky jsem se vyptávala, co Hamlet dělá a jak se mu daří. Až jednou mně zazvonil telefon, volali mi ze stájí, že Hamleta prodali do Německa. Bylo mně to moc líto, protože v tu chvíli jsem věděla, že už ho nikdy neuvidím. Ani nevím, jestli ještě žije, nebo už je v koňském nebi, ale tiše doufám, při vzpomínce na něj, že ať už je kdekoliv, tak se má krásně.

Moc ráda bych se na Hamletovi ještě jednou projela, ale vím, že tento sen se mně už nikdy nesplní, alespoň si ho tedy nechám navždycky zdát.

Iris - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete