Cindy

Cindy je boloňský palácový psík.

Letos na podzim to již bude deset let, co jsem poprvé spatřila Cindy. Byl pošmourný den a Petr, tehdy přítel naší dcery, dnes již manžel, přinesl něco zabaleného ve svetru. Vyklubala se z toho bílá chlupatá kulička s tmavým čumáčkem a tmavýma očima. Když jsem si ji vzala prvně do ruky a pohladila ji, hned si mě získala. Byla tak malinká, a tak roztomilá. Na to, jak byla malá, zoubky měla ostré jako jehličky.

To bylo mé první setkáni se Cindy. Od té doby byla u nás dost často, protože Oli i Petr chodí do práce a samotnou ji nechtěli doma nechávat, tak jsem hlídala já. Musela jsem zavírat dveře do ložnice i do pokoje, aby mi tam neudělala loužičku. V nestřeženou chvíli se mi dostala na boty a trochu je pokousala, naštěstí to nebylo moc, tak jsem boty mohla ještě nosit. Za nějaký čas se naučila chodit ven a doma už loužičky nedělala. Ale někdy, když něco špatného snědla, blinkala. Většinou si vybrala třeba postel a vyblinkala se na čisté povlečení nebo v pokoji na koberec ze televizí.

Cindy je takový náš mazel. Nejraději spí v posteli nebo na gauči. Ráda si lehá na čistě vyžehlené prádlo, ale nevadí jí ani špinavé, hlavně, že je to nějaká hromádka, na kterou si může vlézt. Velice ráda chodí spát na manželův polštář, ten si obvzlášť oblíbila.

Máme ji u nás přes týden, když jsou mladí v práci, ale kolikrát i večer, když jdou za zábavou, někdy i přes noc. I o víkendu bývá u nás, protože mladí jedou na výlet, nebo prostě mají něco jiného, kde by jim Cindy překážela. Když se vrátí panička z práce, to je vítání, jakou má Cindy radost. Někdy ji už pozná po sluchu, napne uši a běží ke dveřím a rozštěká se. U nás pomalu stráví více času, než doma. Nevadí mi to, alespoň je tu někdo se mnou, když jsem sama doma a ostatní jsou v práci nebo ve škole. Chodíme spolu na procházky a když přijdeme, tak už čeká, že dostane malý mls. Dávám jí psí čokoládu, piškotek či psí tyčinku. Odnese si to do pokoje, položí to na zem a čeká, co já na to. Když si pro to jdu, tak zavrčí a pustí se do toho. Když vidí někoho něco jíst, už je u něj a loudí. Nyní už tolik ne, ale když byla mladší, tak si tu vyhrála se svojí žabičkou či míčkem.

Štěňátka měla jen jednou. Porod byl prý dost těžký, přivedla na svět čtyři krásné pejsánky. Jeden z nich byl opravdu krásnější i čipernější než ti druzí, tak mu Oli začala říkat atlet Brčko. Těžké bylo loučení, ale kluci museli do světa.

Jsem ráda, že ji máme. Je to náš roztomilý mazlíček. Za ty roky se nepochybně stala členem celé naší rodiny.

Martina59 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete