Teta a sršeň

Moje teta Eva je moc hodná paní. Umí báječné koláče a jahodový koktejl a taky mě naučila dělat náramky z korálků. Miluje zvířata a i ty ošklivé osminohé věci, co se jí občas vplíží do bytu, vynáší ven na smetáku. Marně jí přesvědčuju, že se zase obloukem vrátí. Jednou dokonce pracně chytala do kbelíku malou myšku, aby ji mohla potom odnést do lesa – ta malá potvůrka zaběhla za linku, odkud neměla kam utéct.

Ale včely, vosy a sršně – to je něco úplně jiného. Z těch má teta doopravdy panickou hrůzu. Jednou jí kamarád vyprávěl, že se v noci koupal v bazénu (má ho podsvícený) a najednou se odnikud začaly vynořovat sršně a šup přímo za světlem do vody! Kamarád zdrhnul, sršni ne. A říkal, že takové příšerné čištění bazénu ještě nezažil. Nu a od toho vyprávění se teta v noci nekoupe – a to ani za úplné tmy.

Zrovna jsem byla u ní návštěvě, když se jedna taková sršeň rozhodla podívat na tetu osobně. Jakoby se nechumelilo, vletěla si otevřeným oknem přímo do obýváku a usadila se na stole, hned vedle fíkusu tvarovaného do bonsaje. Teta zaječela, já taky a už jsme byly ve vedlejší místnosti a zabouchly za sebou dveře. Ta rána asi tu pruhovanou bestii vyrušila a začala si to naštvaně bručet po pokoji. Třeba vyletí zase oknem, napadlo nás. Ale kdepak sršeň.

Teta honem volala strejdovi, kdy že bude asi doma. „Nó, asi za hoďku,“ ozvalo se do telefonu. My jdem ještě s kamarády na pivo.“
O tetu se pokoušely mrákoty. „Jaký pivo?“ zaječela do telefonu. „Mazej domů, máme tu sršně!“
„Sršně? A to ho nemůžete něčím plácnout?“
„Neeee!“ zaječela naposledy teta a zavěsila. Asi po čtvrt hodině se ve dveřích ozvalo rachocení klíče. Strejda očividně nikam nešel. „Tak kde ho máte?“ ozvalo se ode dveří. „V obýváku,“ na to teta. „A nechoď sem!“
Z obýváku se chvíli ozýval dupot, pak dvě rány, pak svist puštěného větráku, zase rána… A pak ticho. Strýc otevřel dveře a zahlaholil: „Tak už je po něm. Ale držel se, hajzlík jeden.“

Až pak jsme se dozvěděly, co se vlastně v pokoji dělo. Strejda nejdřív honil sršeň s plácačkou, ale ta se nedala a nakonec se usadila přímo na stropním větráku. Strejda tedy větrák zapnul. Při prvním stupni se sršeň ani neotřásla. Při druhém pořád seděla jako přilepená a u třetího vydržela celé čtyři otáčky, než se konečně pustila a s plesknutím narazila do stěny. Byla natolik při smyslech, aby dopadla na všechny čtyři (teda vlastně na všech šest), ale už ne dost na to, aby uletěla před zákeřnou plácačkou.

Na stěně po ní zbyl jen mastný flek. Doslova. A ten flek tak dlouho teta strejdovi připomínala, až se naštval a černou fixou do něj nakreslil jeho pruhovaného původce. Načež se naštvala teta, rozmíchala sádru a namatlala ji přes obrázek. Dodnes ten bílý flek na zářivě žluté stěně v obýváku mají a nikomu se nechce ho zamalovat.