Spásná Líza

Když jsem ještě byla malá, ráda jsem chodila k babičce. Když jsme jednou s maminkou jako obvykle dorazily na její statek, čekalo tam na nás dost šokující překvapení. Na zahradě nikdo nebyl. Šly jsme se podívat do domu. Volaly jsme, ale nikdo se neozýval. Vyšly jsme nahoru po schodech a tam to na nás čekalo.

Babička ležela mrtvá na podlaze, a u ní louže krve, která ji vytekla z uší a z nosu. V ten den se mnou bráškové nešli, šla jsem jen já a to byla hrozná chyba. Když jsem babičku viděla, vykřikla jsem. Maminka k ní přiběhla a rozplakala se. Já se na to nemohla dívat. Seběhla jsem po schodech dolů a taky se rozbrečela.

Maminka pak za mnou přišla a řekla, že jde zavolat záchranku, aby ji odvezli do nemocnice a vyléčili ji, ale já moc dobře věděla, že je mrtvá. Odvezli ji rovnou do pohřebního ústavu. Babička se nikdy nechtěla nechat pohřbít, tak ji maminka nechala zpopelnit. Další měsíc u nás v rodině vládl naprostý smutek.

Po měsíci to přestalo, ale maminka si začala dělat starost o mě, protože jsem ji viděla mrtvou. Já byla úplně v pohodě, než se mamka zeptala: ,,Nebála ses?" Já jsem řekla, že ne, ale ještě tu noc se mi zdál strašlivý sen o babičce, že mě honí jako duch a že mě chce stáhnout do pekla. Strašně jsem s sebou škubala a pak se probudila. Pamatuji si, že mi po čele stékaly kapičky potu.

Takhle se to dělo celý týden. Sen byl vždy jiný, ale vždy v něm byla babička. V sobotu jsem se s tím svěřila mamce. Ona řekla, že to tak nejde a zašla se mnou k psychologovi. Ten řekl, že by se to mohlo vyléčit tím, kdyby mi koupili nějaké zvířátko, ale v té době jsme měli strašně málo peněz, tak jsme na něj neměli. Já jsem se s postelí přestěhovala do maminčina pokoje a maminka mě vždycky probudila, když jsem s sebou škubala.

Vždy jsem ji poděkovala, ale ve škole jsem se nemohla soustředit a tak to šlo se mnou od desíti k pěti. Maminka řekla, že to tak nejde. Tatínek byl na mě odjakživa zlý, protože chodil do hospody a utrácel máminy a tak trochu i jeho peníze za pivo a za cigarety. Když se dozvěděl, že chodím k psychologovi a mamka mu platí nějaké poplatky, strašně zuřil. Mamce pak dokonce vlepil facku. Bála jsem se o ni. Když mu mamka ještě řekla o tom zvířeti tak řekl, že se nic kupovat nebude. Vzal si bundu a šel do hospody.

Máma řekla, že mi to zvíře koupí a taky že jo. Šly jsme na statek a ptaly se, jestli by nám nemohli prodat psa nebo kočku. Nakonec jsme koupily malé bíle kotě. Bylo tak sladké. Mělo jméno Líza. Když ho ale uviděl táta, tak ho chytl amok. Ze začátku se s ním mazlil, ale pak přišel ke mně a řekl: ,,Však já už z tebe ty zlý sny vytřesu." Po téhle větě jsem se lekla a utíkala po schodech do svého pokoje. On přišel za mnou.

Já se začala mazlit z Lízinkou a do jejího měkkého kožíšku začala plakat. Táta přišel a řekl: ,,Jo tak ty brečíš?! A proč?! Nikdo ti nic neudělal!!!" Zařval to, chytl mě a Lízu odhodil. Rozplácla se o zeď a spadla naštěstí do mé židle. Táta mě zatím nesl do obýváku. Přehnul mě o židli a sundaval si pásek.

Moc dobře jsem věděla, co přijde teď. Mamka mu v tom chtěla zabránit, ale táta ji odhodil do kouta. Začal do mě řezat ze všech sil, ale mě to nebolelo. Mnohem víc mě bolel pohled na chudinku Lízinku, kterou jsem viděla rozpláclou na židli. Pak to přestalo a mamka mu vlepila takovou facku, kterou jsem v životě neviděla. Utekla jsem do pokoje, vzala si Lízu na klín a pomalu ji hladila.

Měla zřejmě poraněnou nohu, protože pořád mňoukala. Táta se po té facce šel podívat za mnou. Když viděl Lízu jak má pokřivenou nohu, padl na kolena a rozbrečel se. Začal se mi i mamce omlouvat a hned potom jsme jeli k veterináři. Od té doby táta do hospody nechodil a byla z nás šťastná rodinka.

A za to já vděčím jenom mojí kočičce Lízince.

Autor: Elis98