Pippa - můj milovaný pejsek na mazlení

Každý, kdo má pejska, mi dá za pravdu, že je spousta psů, ale většinou jen jeden, maximálně dva psi jsou ti "životní". Já bych Vám ráda povyprávěla o mém "životním" psíkovi jménem Pippa.

Jako malé dítě jsem vždy toužila po psíkovi, který by mi byl nejlepším kamarádem. Když mi bylo osm let, rodiče pořídili hlídacího psa (bojové plemeno). Kromě těch, které jsme příležitostně hlídali známým, to byl první pes v naší rodině. Zpočátku to bylo malé roztomilé štěňátko, ale postupem času a s přibývajícími měsíci se štěňátko měnilo ve skutečného  hlídacího psa.

Nikdy mi záměrně neublížil, dům hlídal vskutku znamenitě a byl to velmi houževnatý pes, ale byl to duší obranář a hlídač a ne roztomilý mazlík k dítěti.
Našemu hlídači bylo čerstvě pět let, když se moje maminka dočetla o poměrně novém plemeni zde u nás v Čechách. A co že to bylo za plemeno? Nejmenší psík na světě, tedy Čivava.

Obě jsme se do těch malých psích trpaslíků doslova zamilovaly. Nakoupily jsme spoustu knížek typu Psi do kapsy apod. a důkladně se s tímto plemenem seznámily. Mamka obvolávala inzeráty, až jsme se jednoho dne rozjely do Jičína pro štěňátko. V malém bytě panelového domu na nás čekaly dvě malé fenky. Jedna z nich měla odjet s námi coby nový člen domácnosti. Já bych je bývala chtěla obě, ale jedna stála 4500 korun, takže jsme si odvezly jen jednu. Cestou v autě se mi po tvářích  kutálely slzy štěstí, když jsem držela v náruči ten maličký ustrašený uzlíček.

Byla jsem neskonale šťastná, že mám konečně pejska na mazlení, co mě při hře nechtěně neuzemní, neporazí či nepoškrábe na ramenou. Pro psí holčičku jsme nakonec vybraly jméno Pippa (podle druhu Americké žáby. Já chtěla sice něco ve stylu Bessy nebo Bellinka, ale když jsem ji viděla, musela jsem uznat, že Pippa se k ní perfektně hodí). Jenže vše nešlo tak hladce, jak jsme si myslely. Pippa byla poměrně dost nemocná. Už při příjezdu domů měla velké střevní potíže a zvracela. Až po letech jsem se s odstupem času dozvěděla, že měla moje matka strach, že nám Pippinka umře. Po několika návštěvách veteriny a předepsaných lécích se dala Pippa dohromady. Byla veselá, hravá a roztomilá jako každé štěňátko. Po několika týdnech jsme však začaly pozorovat jisté nesrovnalosti, co se vzhledu týkalo. Ne že by jí narostla pátá noha či druhý ocásek, ale štěňátka Čivav v jejím věku vypadala dost jinak. Ouška se jí stále nechtěla postavit a tak jsme jí je na rady veterináře vylepovaly do kornoutků.

Když jí začaly růst takové delší hrubosrsté "vlásky a štětinky", nadobro jsme pochopily, že tohle není Čivava. Možná jeden z rodičů byl Čivava, ale druhý určitě ne. Koupily jsme si tedy voříška za 4500 korun. V té době jsem ji ale už naprosto zbožňovala, takže nějaké uvažování o tom, že by se prodala, nemohlo ani přijít na mysl. Mamka byla asi trochu zklamaná a tak sháněla další Čivavu. Pippinka tedy brzy měla nevlastní sestřičku jménem Baruška. Nejprve se jí bála, ale pak se docela skamarádily. Čas plynul a k Pippě a Barče přibyla (opět nemocná) Sabet. Pippa mezitím dospěla a tak jsme se rozhodly, že by si měla odchovat alespoň jedny štěňátka. Našly jsme jí hezkého psího ženicha a asi za šedesát dní měla v pelíšku tři malá štěňátka, která s námi zůstala až do dvou měsíců. Nejraději bych si je nechala všechny, ale bylo rozhodnuto, že se prodají (samozřejmě jako kříženci). Byla to první a poslední štěňátka, která měla a dnes mě moc mrzí, že jsme si od ní jednu psí holčičku nenechaly.

Postupem času k naší psí trojce přibylo dalších pět holek. Každá si odchovala štěňátka, prošla si nějakou tou lehčí nemocí či stonáním, ale jinak se měly čile k světu. Musím ale říci, že ač jsem je milovala (a miluji pořád) všechny, žádná mi nepřirostla k srdci tolik jako Pippa. Troufám si říct, že náš výjimečný a úzký vztah je oboustranný. Je sice paličatá, někdy protivná a náladová, ale nevyměnila bych ji za nic na světě. Možná to bylo tím, že byla první, možná tím, že jsme si povahově tak podobné...

Později jsem se na necelé dva roky odstěhovala (vdala jsem se) a to, že jsem Pippu denně neviděla a nestarala se o ni, jsem velice špatně nesla a moc se mi po ní stýskalo. Chybělo mi její tulení a olizování, její skotačení na zahradě a dokonce i to zarputilé trucování na pelíšku, když náhodou dostala "sprdunk" za něco, co udělala a dělat neměla. Nikdy jsem ji nebila. Ne, že bych neměla kolikrát vztek, když mi jako štěně rozkousala oblíbenou knížku, nebo moji jedinou pravou Barbie, ale vždy jsem jí jen vynadala, maximálně dostala symbolicky jednu rukou na zadek, ale vždy jsem měla spíš strach, abych jí neublížila.

Dva roky se táhly a já jsem chodila Pippu alespoň příležitostně hlídat. Mezitím jí ke stáru vypadaly skoro všechny zuby a přestávala slyšet. Nakonec se situace vyvrbila tak, že jsem se přestěhovala vedle domu mých rodičů a Pippu mohla vidět zase kdykoliv jsem chtěla.

Jednou odjeli moji rodiče pryč a já jsem se o pejsky po návratu z práce vždy postarala. Jednou, když jsme se s manželem vrátili z práce, měla jsem divný pocit. Místo vaření večeře a až pak následného venčení a krmení psů jsem hned šla vedle do domu a chtěla jsem vypustit psy ven. Všechny nadšeně vyběhly, až na Pippu. Byla jsem zvyklá, že jak ztrácí sluch, tak někdy tak tvrdě spí, že odchod ven neslyší a musím ji budit, ale tentokrát bylo vše jinak. Ležela na pelíšku zalezlá pod stolem, těžce přerývavě dýchala a nemohla ani vstát. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Před pár hodinami byla naprosto normální a teď se ani neudržela na nohou. Rozklepala se mi kolena a začala jsem hledat cestovní přepravku a její očkovací průkaz. Byla jsem k smrti vyděšená a v šoku.

Honem jsem volala manžela, aby startoval auto. Naložila jsem ji i s molitanovým pelíškem do přepravky a jeli jsme na veterinu. Cestou tam jsem měla přepravku pootevřenou a kontrolovala tak, jestli dýchá. Byla jsem připravená dávat jí umělé dýchání, kdyby dýchat přestala. Nenáviděla jsem každý semafor, kde byla červená, každé zdržení se mi zdálo dlouhé jako hodina. Nezapomenu na tu větu, kterou řekl manžel, když jsme stáli na další křižovatce: "Já myslím, že to nepřežije". V tu chvíli jsem se neudržela a začala jsem plakat. Probleskly mi hlavou ty dlouhé měsíce, které jsem s ní nebyla a nemohla jsem ani po myslet na to, že bych se smířila s tím, že by tu nebyla. Konečně jsme dojeli na veterinu a já, ač jsem velmi neprůbojný a stydlivý tvor, jsem vystřelila jako šíp s Pippou v přepravce, abych se nezdržovala tím, než manžel zaparkuje. Museli jsme čekat v čekárně asi deset minut, což se mi opět zdálo jako nekonečná věčnost. Pak už jsem celá uslzená vyndavala Pippu na vyšetřovací stůl a později ji držela, když jí paní doktorka vyholovala bříško kvůli ultrazvuku.

Pippa byla stále malátná, motala se a byla silně apatická. Doktorka shledala, že na sonu nic není, ale že má hodně tvrdé břicho. Bála jsem se také, jestli se nemůže jednat o otravu, tak jsme dostali i žádanku na odběry krve. Dostala pár injekcí a nějaké léky. Když jsme ji přivezli domů, oddělila jsem  ji jen od ostatních holek, aby měla klid. Jíst skoro nechtěla, ani nevylézala z pelíšku. Druhý den už alespoň snědla jeden piškot. To už jsme se ale chystali na odběry krve a na kontrolu.

Výsledky ukázaly, že má v těle silnější zánět, tak dostala další injekce a ATB. Na veterinu jsme jezdili denně následující týden. Zkrátím to. Léčba stála necelých 5000 korun (jednalo se o pohotovost, samozřejmě jsme ji onoho dne našli po víkendové službě v neděli, v sedm hodin večer a pak jsme ji nechtěli už vozit po dalších veterinářích, když byla rozléčena tam), ale nelituji jediného haléře. Je tomu již téměř rok, co takto Pippa onemocněla a je tu stále s námi. Zbývají jí sice už jen asi tři zuby a je úplně hluchá, ale vše překonala a užívá si klidné psí stáří. Je jí sice už patnáct let a někdy je to stará protivná psí madam, ale stále mi dává tolik radosti a jsem vděčná za každý den, kdy se můžu podívat do těch jejích hnědých očí.