Pes, který štěká, nekouše?

Vracela jsem se tehdy z jednoho ze svých výletů po okolí, byl nádherný slunečný den na sklonku léta. Sebou jsem měla i svého pejska Míšu - chytrého a malého křížence - voříška. Procházky Míša milovala, jen se jí nelíbilo, že musí být na vodítku.

Měly jsme na výběr, kudy se dát zpět cestou k nádražní zastávce. Buď jít po velmi rušné silnici, kde vládl opravdu hustý provoz, anebo jít sice o něco delší, ale klidnější cestou podél vody na kraji obce. Rozhodla jsem se pro druhou variantu, času jsme měly dost a volnou chůzí jsme se tedy vydaly směrem k zastávce.

Uviděla jsem je už z dálky - na cestu z jednoho domu s velkou zahradou vyběhli dva velcí psi - dobrmani. Nejdřív jsem myslela, že je jejich pán nebo paní prostě venčí, když ale obrovskou rychlostí  zamířili přímo k nám, ztuhla jsem zděšením. Vím, že to jsou ostří psi, výborní hlídači, ale také i to, že dokáží být velmi nebezpeční. Pořád jsem doufala, že je jejich pán zavolá zpět, jenže v dohledu nikdo nikde nebyl a to už jsem se opravdu začala bát. Přitáhla jsem Míšu k sobě a poručila sedni. Míša poslušně seděla u mé nohy, já jsem  zůstala stát a horečně přemýšlela, co budu dělat, jestli nás napadnou. Že by to nedopadlo pro nás dobře, to bylo více než jisté.

Oba psi nás obestoupili - každý z jedné strany, takže nebyla žádná šance uniknout. To jsem ani v úmyslu neměla, věděla jsem, že bychom daleko neutekly a bála jsem se, aby je prudký pohyb nebo náš útěk nevyprovokoval k útoku. Polil mě pot a srdce mi bušilo. Byly to nekonečně dlouhé vteřiny, kdy oba dobrmani stáli bez hnutí a dívali se na mě. Volat někoho bylo úplně zbytečné, nikde nikdo v dohledu nebyl a tak jsme tam na cestě stáli všichni jako zkamenělé sousoší. Už jsem v duchu viděla, jak mě i mého pejska oba roztrhají, opravdu jsem se bála. A Míša, jakoby moje myšlenky vycítila, najednou začala výhružně vrčet. Ani trochu se těch velkých psů nebála! Viděla jsem, jak jeden z těch psů k ní sklonil hlavu  a poodhalil zuby. Míša se ale nedala zastrašit.

A potom jsem najednou dostala příšerný vztek. Jak to, že takhle nebezpeční psi pobíhají volně po veřejné cestě bez košíku, vodítka i pána?
Nevím, jestli to bylo i díky odvážnému postoji mého statečného pejska - ale najednou jsem zařvala na oba psy - Na místo! V tom příkazu byl vztek, strach a bezmoc, ale tón byl přísný a naléhavý. A ruka mi vylétla směrem k domu. Na místo! Bestie... zaječela jsem znovu. K mému obrovskému překvapení se oba psi stáhli a pomalu odbíhali k domu.

Stála jsem dál  ještě několik minut bez hnutí, třásly se mi kolena i ruce. A teprve až když zaběhli za ohradu u domu, konečně jsem si oddychla. A když jsem potom z okna vlaku viděla, že cesta u domu, z kterého oba dobrmani vyběhli - se půlí a u cesty je další pozemek, který očividně patřil k domu, rázem jsem pochopila. Oba psi brali zřejmě cestu jako své území a zřejmě z ní takto zaháněli případné narušitele. Nemohla jsem se dlouho z toho zážitku vzpamatovat. Psy mám velmi ráda, ale přiznám se, že tahle bojová a ostrá plemena prostě nemusím. A mého statečného voříška Míšu jsem od té doby milovala ještě víc. Věděla jsem, že by mě nikdy nedala a bránila by mě až do poslední chvíle.

Tenhle příběh měl ještě dohru po delším čase, kdy jsem se náhodou dozvěděla, že majitel obou dobrmanů svoje psy prostě nezvládá. Dokonce jeden ze psů zakousl toho druhého. Majitel si tedy prý pořídil ke zbylému dobrmanovi nového psa - vlčáka. A víte, jak své psy venčí? Tedy pokud neutečou sami ze zahrady? Se silnou holí v ruce a na pevném vodítku. Po téhle zkušenosti bych už asi stejnou cestou nešla, pokud bych nemusela.
Nakonec vše tedy pro mě a Míšu dopadlo dobře, ale kdykoli od té doby vidím na ulici nebo jinde tyhle psy, vzpomenu si na můj zážitek a běhá mi přitom mráz po zádech.

 Kacice

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10