„Hodná Jessi. Půjdeme spolu na procházku.“ Lucka bere vodítko a její věrná černá labradorka ji radostně následuje. Projdou se parkem a Lucka zamíří k obchodnímu domu. Došívá si sukni a musí si koupit zip. Před rušnou křižovatkou zapne Jessinku na vodítko, vyčká, až se na semaforu rozsvítí zelená a vejde se psem na přechod. V tu chvíli se vyřítí zpoza rohu jezdec na motorce. Uběhne jen zlomek sekundy, Lucka leží na zemi a její milovaný pes opodál. Párkrát trhne nohama a upadá do šoku. Lucka se postaví a běží k ní, zatímco kluk na motorce dávno zmizel z dohledu.

Položí si černou hlavu oddané kamarádky do klína, ruku položí na hrudník a ucítí slaboučké údery psího srdíčka. Ne, ještě není pozdě! Třesoucíma se rukama vyťukává tísňovou linku na svém mobilu. Policie přijela během deseti minut. Každá z těchto deseti minut se jí zdála nekonečná. Za policií přijíždí sanitka, ošetřovatel jí stírá krev z rány na čele a zajímá se o její roztrženou nohu. Ona ale bolest necítí. Nemůže, vždyť její Jessi je na tom hůř…, umírá.

     Deset let spolu žily, spaly v jedné posteli, chodily spolu na procházky. Dostala Jessinku ke svým desátým narozeninám jako štěňátko poté, co její rodiče vzdali svou snahu psa jí vymluvit. Byla to její nejlepší kamarádka! Jí se svěřovala s prvními láskami, jí plakala do kožíšku, když ji poprvé nechal kluk. Ona jediná znala její nejtajnější sny a přání. Ne, ona bez Jessinky nedokáže žít.
     „Pomožte, prosím, mému psovi!“ Křičí zoufale. Policista pohlédne na bezvládné tělo psa a odpoví: „Vždyť nežije.“ „Dýchá, ona dýchá,“ pláče Lucie. A opravdu, Jessi z posledních sil mávne přední tlapkou, jako by tušila, že jde o vše.

Konečně se policista odhodlá a psa odváží k veterináři. Lucka míří v sanitce opačným směrem do nemocnice. Pro slzy nevidí, nevnímá. Když čeká na rentgen, lidé ji zvědavě pozorují.
     „Slečno Nová, máte zlomenou nohu,“ říká žena v bílém plášti a sešívá jí ránu na čele. Nohu jí dají do sádry a sestřička volá sanitku, aby ji odvezla domů. Na dveře zaklepe policista, který odvážel její Jessi. Něco tiše říká sestře. „Co je s Jessi?“ vykřikne Lucka. „Bohužel, pes zemřel již v autě.“ „Chci být u ní. Musím ji vidět,“ chvěje se Lucie.
Policista ji odváží k veterináři. Na chladném stole v zadní místnosti leží její nejvěrnější kamarádka. Oči má zavřené, jako by spala. Její černou, lesknoucí se srst skrápí Lucčiny slzy.
„Měla poškozený mozek, přerušenou míchu a řadu vnitřních zranění.“ Doléhá k ní hlas mladého veterináře. „Zemřela ale bez bolestí. Upadla do šoku a již se neprobrala.“
Policista odveze Lucku domů. Hned za dveřmi bytu se Lucka sesype do Jessinčina pelíšku. Opodál leží miska s granulemi, vedle miska s vodou, uprostřed kuchyně gumový míček, který Jessi tak ráda aportovala. Na stěně visí Jessina fotografie. A Jessi už není… Lucka pláče a pláče.
     Týden nevyšla z bytu. Sanitka ji jen vozila na kontroly na chirurgii. Pila jen vodu, jedla piškoty. Byla jich doma spousta, Jessi je dostávala jako pamlsek. Po měsíci jí sundali sádru a ona se vrátila zpět do práce. Byla ale jiná. Často plakala, v noci se budívala ze spaní a oplakala setkání s každým psem. Potkávala pejskaře, které znávala z procházek. Ona už mezi ně nepatřila. Nikdo ji doma nevítal, nikomu se nemohla svěřit.
     Jednou zazvonil telefon. Volal veterinář, ke kterému chodívala s Jessi. Fena jeho známých měla pět štěňat. Tři již prodali, jedno si nechali a jedna fenka je dosud volná. Je to zlatý retrívr a má 7  týdnů. Nabídl ji Lucii. Lucka odmítá. Žádný pes už nebude jako Jessi.
     V noci nemohla spát. Zdálo se jí o štěňátku. Udělala dobře? Vždyť jí tak chybí vycházky a skotačení se psem.
     Druhý den byla sobota, Lucka nešla do práce. Po snídani si rozložila fotoalba a vzpomínala na Jessi. Bylo to poprvé, co se na její fotky od nehody podívala. Dříve nemohla, bylo to moc čerstvé. V deset hodin někdo zazvonil u dveří jejího bytu. Otevřela. U dveří stál veterinář, v ruce malé zlaté klubíčko. „Dobrý den, nezlobte se, přinesl jsem vám štěňátko ukázat. Potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád. A vy psy milujete. Nemůžete přece zůstat bez psa?!“
     Lucka se poprvé od nehody upřímně usmála. Okaté klubíčko ji tak rozněžnilo, že pozvala muže dál. Uvařila kávu a od fenky nemohla odtrhnout oči. Veterinář Radek jí vyprávěl, jak i on přišel před časem o svého milovaného vlčáka Bena. Ani on nechtěl dalšího psa. „Od té doby mám již druhého,“ ukončil své vyprávění.
     Fenka dostala jméno Aida a u Lucie už zůstala. Lucka se s Radkem začala často vídat. Chodili spolu venčit psy, do kavárny, do kina a bylo jim dobře. Chodívala za ním občas do práce. Setkávala se tu s jeho pacienty, ke kterým se choval láskyplně, jako k lidem. Jeho zázračné ruce vracely zvířatům zdraví a jí pocit bezpečí. Měla zase pro koho žít. Se zvířecí láskou přišla i láska člověčí. A ta jí chyběla mnohem víc. A měla se s ní komu svěřit.
     A tak, když jednou hladila hustý kožich své nové kamarádky, zaslechly psí uši to, co už dlouho Lucka neřekla: „Jsem šťastná.“