Naše kočičí vánoční návštěva

S mým manželem máme oba rádi od dětství kočky. Já už jako malá holčička, když jsem chodila ze školky, tak jsem mámu prosila, aby mě vodila zpátky domů delší trasou – takzvanou „kočičí ulicí“. Byla to ulice s rodinnými domky se zahradou a tak se mi vždy poštěstilo potkat a pohladit si nějakou kočičku.

Domů mi kočku nikdy nedovolili, protože jsme bydleli v bytě a moje máma v dětství kočky doma měla a do bytu je vzhledem k utrpěným ztrátám nechtěla. Manžel, ten v rodinném domku přímo vyrůstal, takže kočky jeden čas dokonce měli. Nyní jsme spolu (tehdy ještě svobodní a bezdětní) bydleli v malém bytě, takže žádná taková kočička by se k nám asi nevešla.

A oba jsme chodili do práce, takže by byla buď celý den venku nebo zavřená doma. No ale jednou o Vánocích jsme se vraceli z vánočních návštěv, venku byla spousta sněhu a příšerně mrzlo, protože už bylo docela pozdě večer  a před naším domem mňoukala krásná mourovatá kočka. Prohlédli jsme si ji a vypadala dobře živená, takže se spíš někomu ztratila, než že by ji někdo vyhodil na mráz.

Přemýšleli jsme - vzít ji dovnitř či nevzít, aby venku nezmrzla, ale zase, co když ji někdo hledá. A nakonec to ona vyřešila za nás a vlezla do domu s námi. Bez ostychu vlezla i k nám do bytu. Tam jsme jí zkoušeli dát jídlo a mlíčko, ale asi skutečně nestrádala, protože si nevzala vůbec nic. Pak nám prozkoumala byt a nejvíc se jí líbil vánoční stromek.

Nakonec ho několikrát málem shodila, takže bylo jasné, že přes noc tady s námi být nemůže. Jinak to náš vánoční stromek a možná i jiné věci nepřežijí. Tak jsme se s ní opět rozloučili – trošku s obavami, ale když jsme otevřeli dveře, tak  šla sama, takže asi opravdu byla odněkud ze sousedství a k nám šla jen ze zvědavosti. Už jsme ji potom nikdy neviděli, ale moc rádi na ni vzpomínáme - zejména vždy o Vánocích. Teď už nám ale místo kočičky kolem stromečku pobíhají dvě děti.

Autor: vlnka007