Stalo se to asi před třemi roky. Měli jsme 5 koček a jednoho psa, a tak mamka domů žádné další zvíře nechtěla. Optala jsem se, co chovala ona, když byla mladší a ona mi řekla, že morčata. Také jsem chtěla chovat morčátko a tak jsem mamku tak dlouho přemlouvala, až nakonec povolila. Bráška chtěl hned také a tak jsme asi za týden jeli do Globusu.

Chtěla jsem holčičku a bráška kluka, abychom pak mohli prodávat mladé. Také jsme chtěli krátkosrsté a tak nám ho paní prodavačka pomohla vybrat. Měla jsem z ní obrovskou radost. Stále jsem se rozmýšlela, které jméno jí dám. Nakonec mě napadlo jméno Bublinka.

Měla nádherný kukuč a vypadala i celkově krásně, tak jsem se jí rozhodla dát jméno Bublinka. Bráška tomu svému dal jméno Bobík. Moc ráda jsem ji nosila v krabici domů a dávala si ji na sebe. Bublinka ležela, i když ještě byla ostražitá. Nebyla zvyklá být doma a tak se ze začátku trochu bála. Když o malinko povyrostla, už u mě jedla okurku, mrkvičku, salát, jablíčko i piškot. Jak ale postupně rostla, tak jí rostly i chlupy, až nabyly alespoň deseti centimetrů. I na hlavě se jí i čupřinka změnila na takovou rozčepýřenou. Zjistili jsme tedy, že se paní prodavačka v obchodě spletla a dala nám místo krátkosrstého morčátka, dlouhosrsté rozetové. Měla jsem z ní ale ještě větší radost. S Bublinkou jsme byly nerozlučné kamarádky. Když už vyrostla v dospělou morčecí slečnu, ležela u mě jako pejsek. Prostě jsem si ji dala na sebe a ona se skulila do klubíčka a dovedla u mě spinkat nekonečné hodiny.

Třetím rokem se jí ale přihodila taková věc, s kterou nikdo nepočítal. Bylo to 1 týden a 1 den před Vánocemi. Bublinka začala hubnout, i když jsme ji pravidelně krmili a dávali zeleninku, a ani nevyměšovala stolici. Někdo radil, ať jí dáme do koutku tlamičky malinko slunečnicového oleje. Bohužel to nepomohlo. Bublinka byla velmi nemocná a do druhého dne zemřela. To už byl jen týden do Vánoc a já v tu chvíli neměla chuť slavit Vánoce. Nechtěla jsem ani dárky. Jen kdyby se Bublinka mohla vrátit a vše by bylo jako dřív. Když jsem si na ni vzpomněla, tak se mi chtělo brečet. Kdykoliv jsem si vzpomněla, jaký měla kukuč, jak krásně u mě spinkala, jak u mě jedla zeleninu a ovoce. Asi týden na to zemřel i Bobík. Tak to byl příběh o mojí 1. opravdové  morčecí kamarádce. Byla jedinečná a já vím, že už nikdy nebudu mít tak úžasné morčátko. Na celém světě byla pro mě jen ona a žádná jiná. Moje jedinečné morčátko Bublinka. Moc se mi po ní stýská. Pá, Bublinko, posílám ti pusinku a slibuji, že na tebe nikdy v životě nezapomenu. A doufám, že se jednou tam nahoře setkáme.


Autor: fričounek