Nedávno jsem potkala svou kamarádku, a ta mi vyprávěla o své mamince, která byla v létě pozvána svou kamarádkou na chalupu. „Pojeď, uděláme si prima týden. Ráno budeme dlouho spát, přes den si vyjdeme na procházku do lesa, něco si večer ukuchtíme, zahrajeme žolíka.

A všude roste plno hub a malin,“ přemlouvala kamarádka maminku mé známé. Obě jako důchodkyně mají času dost, maminka ale známé právě hlídala jejího psa, ročního křížence irského vlkodava. Kamarádka totiž byla pracovně mimo republiku a nikoho jiného na hlídání neměla. Ale to nebyl problém. „Je tam velká zahrada, pes se tam vyběhá a my budeme mít ochranáře,“ nic nevadilo chatařce. Sama kdysi chovala malého psa a měla ke zvířatům dobrý vztah. A tak se obě ženy sbalily a jely na prázdniny.
   
Chata ležela na kraji malé vísky u lesa, měla velkou zahradu, všude kolem byla zeleň, na polích se pásly srnky… zkrátka a dobře, idyla. I Rexovi se tam moc líbilo. Hned první den zplanýroval záhon květin, zlomil dvě prkna chatrného plůtku, vypil část vody v jezírku pro koi kapry a zakousl slepici, která se producírovala po vísce, netušíc, že v ní na čas přibyl nový čtyřnohý obyvatel. Ale majitelka chaty jen mávla rukou: „Květiny si vysadím nové a plot už opravu potřeboval, alespoň donutím syna, aby přiložil ruku k dílu.“  Koi kaprům vodu dolily a maminka mé kamarádky našla majitelku slípky a uhradila škodu (slepice byla stará, už téměř nenesla). Rex byl pokárán a zdálo se, že si uvědomil, co smí a nesmí.

Postupně si zvykal na přechodné bydliště. Obě ženy se psem vyrážely na houby do lesa, na procházky a moc se jim na chalupě líbilo. Sušily hříbky, pekly koláče z nasbíraných malin a večer seděly u kafíčka nebo čaje, hrály žolíky a ani se zpět do města netěšily.

Přišel poslední den. Sbalily se a večer dlouho seděly u krbu a povídaly si.
Šly spát až k ránu. V noci se Rex uvelebil u postele majitelky chaty. Moc si ji oblíbil a občas k ní vlezl i do postele. Tak tomu bylo i tehdy. Lehl si ke spící ženě a objevil novou hračku: Paní měla kožní nemoc, v důsledku níž přišla o vlasy a nosila roky paruku. Tu si nesundavala ani před svou kamarádkou, ta dokonce o jejím handicapu ani nevěděla. A tak se ráno stalo, že maminka mé známé se probudila a uviděla na protější posteli svou kamarádku „nahoře bez“.

Moc se lekla. Rex si svou hračku, již potrhanou paruku, odnesl pod stůl v kuchyni a byl jí plně zaměstnán. Moc se mu líbilo, jak z paruky postupně vypadávají pramínky vlasů, roznášel chumáče po kuchyni, válel se v nich a vrtěl ocáskem. Když se pak probudila i majitelka chaty, bylo jí do pláče. Musela se přiznat ke své nemoci a její kamarádce spadl kámen ze srdce. Bála se, že za její holohlavostí je daleko těžší nemoc. Jak ale odjet domů, když měla hlavu holou jako koleno? Na hlavu si uvázala šátek a maminka mé kamarádky měla další díru do peněženky. Paruka nebyla levná, ale udělala kamarádce radost.

A Rex? Postupně se naučil, že nesmí všechno trhat a dnes je z něj hodný a poslušný pes. Ale na chatu už nikdy, pro jistotu, nejel. Zato kamarádky to sblížilo natolik, že letos se chystají opět na chatu. Budou přece pomáhat při spravování plůtku a sadit nové květiny.