To byl zase den. Místo ve dvě skončila Věra v práci až ve tři hodiny, ujel jí autobus, tak se táhne přes celé město pěšky. Tlačí ji boty, bolí hlava a nemá dobrou náladu. Ale co, doma na ni nikdo nečeká, dnes nemá ani sraz s kamarádkami, v televizi nic nehrají, bude sama samotinká nudit se v prázdném bytě. Možná mrkne na chat, ale co dál?

„Chyťte ji, budeme ji mučit!“ vyruší ji dětský křik a k nohám jí přiletí kámen. Teprve pak si všimne ustrašeného mourovatého koťátka, krčícího se za odpadkovým košem.
„Copak, maličký?“ skloní se k chvějící se kuličce.
Mourovaté kotě se nechá sebrat ze země, jako by tušilo, že mu Věra neublíží, ale stále pozoruje vše kolem sebe ustrašenýma očkama. „Jsi jako já. Taky nikoho nemáš,“ bleskne Věře hlavou. Vystrašené kotě zívne a přitulí se k jejímu teplému svetru.

     Domů přišli dva. Kotě si Věru okamžitě získalo. Následující dny musela Věra s Mackem, jak kotě pojmenovala, několikrát k veterináři. Teklo mu z oček, mělo průjem atd. Musela si kvůli němu vzít i dovolenou. Konečně někomu patřila, někdo ji potřeboval. „Jsi moje štěstí,“ šeptala Věra často kocourkovi.
     Macek si zvykl na procházky venku a Věře její lásku denně vracel svou náklonností. Jedno odpoledne šli na pravidelnou procházku. Najednou ke kocourkovi přiběhl statný rotvajler. Mladík křičel, že Rony nic kočce neudělá, ale Macek měl svůj rozum. Vysmekl se z obojku a před obrem utekl na strom. „Nemůžete to psisko vodit na vodítku? Jak ho teď dostanu dolů?“ ukázala Věrka nahoru na strom.

„Nezlobte se, odvedu Ronyho domů a pomůžu vám. Bydlím nedaleko,“ špitl provinile mladík a odcházel.
„Macku, Macíčku, slez dolů. Pes tu už není.“ Lákala Věrka kocourka. Ten naříkal ve větvích stromu, ale dolů neslezl.
Mladík se vrátil. Přinesl i hrst kočičích granulí, které dostal od sousedky chovající kočku. Macek se ale nedal nalákat. Mladík se vydal za ním nahoru do koruny stromu, ale kocourek šplhal před neznámým člověkem výš a výš.
Několik hodin seděla Věrka pod stromem a čekala. Mirek, jak se mladík jmenoval, čekal s ní.
Za tu dobu se toho stihne hodně… A tak Věru přešla zlost a Mirek se rozvyprávěl. Vyprávěl o svém povolání psovoda, o lásce ke zvířatům, i o tom, jak Rony miluje kočky, králíky a dokonce i papouška, kterého taky chová. „Když je Oliver, tak se můj papoušek jmenuje, puštěný a Rony je v jiném pokoji, pták vždycky zapomene, že Rony existuje. Chodí si po stole a pes, když to zjistí, přiběhne, čapne Oliho do pusy, chodí s ním po bytě, strašně se raduje a pták je na infarkt. Ale Rony to myslí dobře, ptáka miluje.“ Smál se Mirek a Věra se k němu přidala. Když si pak Mirek všiml, že se Věra chvěje chladem, bez váhání jí přehodil svou bundu přes ramena. Přitom ji jemně pohladil po vlasech. Věrka se usmála. Pomalu zjišťovala, že je to vlastně sympaťák a moc hodný člověk. A začala mluvit pro změnu ona. Vyprávěla mu, jak Macka zachránila před dětmi a kolik jí toho kocourek dává. Chytl ji za ruku a špitl: „Máš velké srdce. Mohla bys ho rozdávat,“… a najednou si byli blíž. I Macek jako by to vycítil. Nebo se bál, že mu někdo chce ukrást paničku? Pro jistotu slezl ze stromu a schoulil se u jejích nohou…
   
 To bylo před týdnem. Dnes už jsou Macek a Rony kamarádi, nebo spíš Rony pochopil, že Macka musí nechat na pokoji a nepatrný mourovatý kocourek je v tomto nesourodém páru dominantní. Mezi Věrkou a Mirkem je dnes víc než přátelství. Dvě osamělá srdíčka spojil strach o malého kocourka. Za týden jede Věra s Mirkem na víkend na hory.

Chtějí si vyšlápnout pořádný kopec, který často šlapali každý zvlášť. Rony pojede s nimi a Macek bude relaxovat doma. Bude těžké ten týden vydržet. Čím víc teď Věra Mirka má, tím víc jí chybí, když s ním není. Ráno se budí o hodinu dřív, potřeba spánku se snižuje, ale celé její tělo trpí nedostatkem Mirka. Tak dlouho byla sama, že se nyní stal Mirek pro ni drogou. Večery, strávené s ním, jsou úžasné. Jejich polibky jsou nenasytné a vroucí. Každý jeho dotek jí dává sílu a neobyčejnou energii. Každé pohlazení ji nabíjí nesmírnou silou.  Umírá touhou po něm, kdykoli s ním pár hodin není.
     Zvonek ji vyruší. Otvírá dveře. Na rohožce před bytem leží obrovská kytice růží. Když ji zvedá, vypadne růžový lístek. Na něm je napsáno: „Jste naše štěstíčka. Dnes je to týden, co jste vstoupili do našich srdcí. Mirek a Rony.“