Kočičí život

Staré české přísloví praví, že  za dobrý skutek má být člověk  po zásluze potrestán. I mně se to stalo.

Vnučka našla malinkého zatoulaného kocourka. Ujala se ho a bydlel s ní nějakou dobu na koleji. Protože ho doma nechtěli, tak se obrátila na mne, abych si kocourka vzala na chatu, že mu tam s naší kočkou bude dobře a nebude plakat na ulici v Českých Budějovicích. Nejprve jsem nechtěla, ale protože u nás se už vystřídalo mnoho opuštěných a ztracených zvířátek, od ptáčků přes psy, kočky až po myši, tak jsem svolila. Nejprve začalo přátelení s naším psem, to proběhlo velice dobře, a hodně si spolu vyhráli. S naší kočkou to už bylo horší, nechtěla ho tam, syčela na něj, ale nic mu neudělala. Ale protože ji pořád zlobil a chtěl si hrát, tak mu raději šla z cesty.

Mezi tím se Dáblík (tak ho vnučka pojmenovala) rozkoukal, seznámil se s okolím a ostatními chataři, kteří si ho všichni oblíbili. Vždycky když přijeli, tak je šel přivítat, hned od nich dostal něco dobrého  na zub a pěkně rostl, na podzim už měl 4 kilogramy. Já jsem z jeho společenské povahy neměla dobrý dojem, ale doufala jsem, že přes zimu, až chataři odjedou, zvykne si jenom na nás (dojíždíme na chatu každý týden i v zimě a jsme tam od pátku do pondělí večer) a bude trochu plachý a přestane se s ostatními přátelit. Ale to byl veliký můj omyl.

Protože už neměl od úterý do pátku žádnou společnost, tak si vyhledal jinou, ale tam o něj nestáli a dokonce jim vadil tak, že mi volali, abychom ho dali pryč, že ho tam nechtějí. A my jsme to neudělali, a to si dodneska vyčítám, protože milý kocourek už není. Zřejmě byl otráven. Moc jsem se pro něho naplakala a stále si dávám za vinu, že jsme mu nenašli náhradní rodinu, možná, že mohl být ještě mezi námi. A stejně  je mně moc divné, že se otrávil ze všech 7 koček žijících v chatové osadě právě jenom on, ten, kterého měli  téměř všichni rádi a který byl tak důvěřivý, až na to doplatil...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10