Když k nám přijela Verča

Budu Vám vyprávět docela vtipný příběh o sobě a o mé kamarádce, když k nám přijela. To takhle jednou jsme se dohodly, že Verča přijede k nám. Měla jet i Bára, ale nakonec jela na Valdštejnské slavnosti. Já měla na moji kamarádku Verču čekat na zastávce.

Ona mi tvrdila, že autobus u nás bude v 9:50, ale v tuto dobu jezdí pouze od pondělí do pátku, jenže byla sobota a proto u nás byl dřív, a to už v 9:40. Když jsem se dívala z okna a uviděla ten autobus, myslela jsem si, že to nebyl on, jel nějak brzy. Mamka se ale podívala také z okna a řekla mi, že Verča čeká na zastávce a zmateně se rozhlíží. Vyběhla jsem proto i s naším pejskem Benjim ven. Protože jsem chtěla, aby před mojí kamarádkou vypadal dobře, poprosila jsem taťku, jestli by mu neostříhal chlupy kolem pacinek a čumáčku. Vypadal tak totiž jako malé roztomilé štěně. Taťka ho však ostříhal celého a tak vypadal ještě sladčeji. Verča už mezitím došla až k našemu domu a prohlásila, že Benjik vypadá dobře. Usmála jsem se a pak se Verči zeptala: „Jak jsi věděla, kde vystoupit?“

A Verča odpověděla: „Viděla jsem tvojí mikinu“. Musely jsme se dát do smíchu. Myslím si, že kdyby moje mamka den předtím nepověsila prádlo, Verča by k nám ani netrefila. Šly jsme spolu k nám domů a těšily jsme se, až půjdeme na procházku s Benjim. Chtěla jsem totiž Verče ukázat, jak mě náš Benjik bezvadně “poslouchá“. Chvilku jsme byly u nás doma a povídaly jsme si a pak se Verča sama rozhodla, že už můžeme jít. Protože byla veliká tráva, měla jsem za úkol Benju nastříkat repelentem. Jenže mamka nám něco říkala, a já na to úplně zapomněla. Vzpomněly jsme si na to, až když jsme byly u té vysoké trávy. Verča prohlásila, že se ještě můžeme vrátit a nastříkat ho. Já jsem ale tohle neměla v plánu, a tak jsme šli dál vzhůru za zmrzlinou, kterou jsem Verče slíbila.

Benjik byl samozřejmě rád, že jsme ho vzaly také a že nemusí zůstávat doma a nudit se. Měla jsem i batoh a v něm mističku, vodu a nějaké psí pamlsky. To taťka mi řekl, že abych mu pamlsky vzala jako odměnu. Ale já už věděla své. To totiž nebylo poprvé, co jsme spolu s Benjim šli na procházku. A když je můj sladký voříšek na procházce, tak ho nezajímá nic, dokonce ani jeho nejoblíbenější pamlsky. My s Verčou jsme si povídaly a Benjik tahal kupředu a prozkoumával okolí. Chvilkami si značil území a vypadal při tom jako by říkal: „Tohle je můj revír, zkuste mi sem vlézt.“

Jednou si našel malinkatý keřík zrovna u Verčiných nohou a Verča utekla a k tomu prohlásila: „Aby se náhodou neobrátil vítr.“ Musely jsme se obě rozesmát. Šli jsme stále dál do kopce a jak Benjik tahal, tak jsem usoudila, že už se nejspíš také těší na zmrzlinu. Je také členem naší rodiny a zmrzlinu miluje stejně jako všechny děti. Lépe se nám chodilo tak, že Verča šla nalevo, já uprostřed a Benji napravo. Jenže Benjimu se to očividně nelíbilo a stále tahal na levou stranu k Verče. Samozřejmě jsem se ho snažila zkrotit, ale byl jako tygr a zanedlouho omotal kamarádce nohy vodítkem a ona přes něj málem spadla. Musely jsme se smát. Ale Motorest se zmrzlinou už se blížil a Benjik nechtěl přestat tahat kupředu. Konečně jsme došli na cestu, která vedla k Motorestu se zmrzlinou.

Benjik dýchal jako o závod (ani se mu nedivím, když tak hnal). Rozhodla jsem se mu proto nalít vodu do mističky. Benjik k ní přišel blíže, ale ani se jí nedotkl. Omotala jsem si vodítko kolem ruky, aby bylo kratší a aby Benjik o nic jiného než o vodu neměl zájem. Benjik ale začal kňučet, a tak jsem vodu vylila a šli jsme všichni tři dál. S Verčou jsme si povídaly a Benjika párkrát pohladily. Benjik uviděl starou, dobrou, známou kačenku s kačerem a se zájmem je pozoroval. My s Verčou jsme však už chtěly být na zmrzlině a tak jsme šli dále. K Motorestu už to nebylo daleko. Když jsme tam konečně došli, nevěděly jsme, kam Benju uvázat. Navíc ještě nikdy nebyl tak blízko silnice a tak ho kolem projíždějící auta pěkně vylekala. Brzo si na ně však zvykl a už mu nevadila. Verča dostala nápad, že ho můžeme uvázat u té jedné ze čtyř rourek, které tam byly. Když se jí však kamarádka dotkla, tak se málem celá zřítila. Pak jsem si všimla okapu. Verča se ho dotkla a on se málem celý rozpadl. Tak jsem řekla: „Moje kamarádka mi sice říkala, že je tady terasa nestabilní, ale neřekla mi, že se tu rozpadá vše.“ Daly jsme se do smíchu. Po troše přemýšlení jsme našly rouru, která stála. Verča mi pomohla Benju přivázat. Samozřejmě jsem o něj měla strach, vždyť to byl rodinný mazel a miláček všech hodných lidí. Bála jsem se, že ho někdo ukradne, uteče, ba dokonce urve rouru a bude s ní splašeně běhat po silnici. Ta myšlenka mě děsila, ale musela jsem se překonat a jít s Verčou pro zmrzlinu.

Benjovi jsem přikázala, aby sednul a zůstal. Poslušně poslechl. Uvnitř byly dveře a Verča řekla: „Co když tam bude sjezd motorkářů?“ Musely jsme se zasmát. Tak jsme tam stály asi 3 minuty, než jsme se odhodlaly vejít dovnitř. „Tak kde je ta servírka?“ Otázala jsem se potichu Verči. Jenže místo servírky vyšel vousatý chlap. Zeptaly jsme se, či tu mají zmrzlinu. Pán nám přinesl 2 poslední - čokoládovo, vanilkovo, jahodové. Vzaly jsme si je, i když byly docela drahé. Vyšly jsme na chodbu a Verča šla už ven. A já se zeptala: „Neukradl nikdo Benjiho?“ „Ukradl!“ zvolala Verča a já se strašně vyděsila. Vyběhla jsem ze dveří jako splašený kůň. Benji tam ale poslušně seděl a koukal či nesu něco i pro něho. Musela jsem ho pochválit. S Verčou jsme lízaly zmrzlinu, a když jsem byla téměř na konci, dala jsem i Benjimu, jelikož když jsem mu dávala předtím, nechtěl. Benji zmrzlinku olízal ze všech stran a nedolízal. Vrátil mi ji celou oslintanou. Chtěla jsem si dát zmrzlinu do pusy, ale zvedl se mi žaludek. Nakonec jsem se překonala, ale dělala jsem u toho různý obličeje, protože jsem tam pořád cítila sliny Benjiho.

Verča se strašně smála, hladila si Benjiho a prohlásila: „Faktor strachu.“ Měla jsem jen to štěstí, že v pravém Faktoru strachu dělali horší věci, než bylo jezení oslintané zmrzliny po sladkém pejskovi. Pak jsem šla vyhodit odpadky do zastávky, kde byl koš. Jenže jsem si musela zacpat nos, protože to tam strašně smrdělo. Verča se znovu rozesmála. No jo, celé rozesmáté jsme se vrátily k nám domů, kde jsme vyprávěly bezva zážitek mým rodičům. Tak skončil můj bezva den s Verčou, která je nejlepší kamarádkou spolu s Bárou, a taky jí zůstane.

Autor:fričounek

Tento článek také můžete