Jak šokovat veterináře

Emilku jsem si okamžitě zamilovala. Byla to mladá fenka německého boxera, neuvěřitelně milá a poslušná. Její páníček, náš kamarád, dostal lákavou nabídku práce v zahraničí a nevěděl, jak to s Emilkou vymyslet, tak jsme s manželem slíbili, že se o ni zatím postaráme. Tedy musela jsem slíbit, že venčit budu chodit výhradně já.

Rychle si u nás zvykla. Jediným, trošku legračním problémem bylo, že při povelech zpočátku nereagovala na můj vyšší ženský hlas. Když jsem na ni zahučela téměř basem, fungovala jako hodinky, zato lidé na ulici na mě koukali docela divně. Pak tu byla ještě taková maličkost, která se nám nakonec stala osudnou. Emilka totiž měla v hlavě hodiny, podle kterých se chodilo každé ráno v sedm hodin ven. Bylo jí jedno, jestli je všední den nebo neděle. Mně to zase tak jedno nebylo, protože když vstávám celý týden, přece si můžu aspoň o víkendu přispat, ne? Děti jsme tehdy ještě neměli, takže jediné, co mě tahalo z postele, byla kňourající Emilka. Procházky se dožadovala i v tu lednovou sobotu, kdy se mi opravdu z peřin ani trochu nechtělo. Naštěstí ranní venčení trvalo vždycky jen chvilku. Přes křižovatku do parčíku, proběhnout a zase domů. Na dlouhé výšlapy byla zvyklá až odpoledne. Tak jsem to vymyslela – šup vyvenčit Emilku a šup zpátky do postele. A abych se dlouho nezdržovala, tak jsem zůstala v krajkové noční košilce s tenkými ramínky, natáhla jsem punčocháče jen tak naostro, dlouhý kabát, kozačky, klíče a už jsme mazaly.

Před parkem je světelná křižovatka. Emilka mi sedla k noze a čekaly jsme. Já na zeleného panáčka a Emilka na povel „jdeme“. Naskočil panáček a já zabasovala povel. Emilka vyběhla a v tu chvíli vlétlo do křižovatky auto, které odbočovalo doprava a mělo dát chodcům přednost. Řidič měl naspěch  a  myslel,  že stihne projet, ale se psem nepočítal. Emilka letěla vzduchem, pak dopadla na kraj silnice a zůstala ležet. Všechno se odehrálo strašně rychle, ale úplně nejrychleji reagoval ten řidič. Šlápl na plyn a ujel. Rozběhla jsem se ve chvíli, kdy se Emilka zmateně zvedala a v šoku začala bezhlavě utíkat. S pomocí dvou ochotných lidí se mi podařilo vyděšené zvíře chytit. Na noze měla krvácející ránu, která volala po šití. Držela jsem Emilku v náručí a ani nevím, jestli jsem se třásla více zimou nebo strachem o kňučícího psa. Od přihlížející paní jsem si půjčila mobil a zavolala domů. Trvalo věčnost, než rozespalý manžel z mého překotného hovoru pochopil, že chci, aby šel honem nastartovat auto. Než jsem však přinesla Emilku zpět k našemu domu, už měl auto skoro vyhrabané ze sněhu. V kufru byla deka, tak jsme chuďátko zabalili a spěchali k veterináři.

Položila jsem Emilku na vyšetřovací stůl a podívala se na sebe. Můj světlý kabát vypadal jako velký krvavý hadr. Hlubokým hlasem jsem řekla vstávající Emilce: „ Lehni, hodná!“ a současně jsem si sundala špinavý kabát. Starší pan doktor vykulil oči. Až když jsem viděla, jak na mě nevěřícně zírá, tak mi došlo, že mám na sobě jen tu úspornou košilku. V tu ránu jsem měla kabát zase na sobě…  Potom už šlo všechno hladce. Doktor ošetřoval Emilku a já mu mezitím už normálním hlasem vyprávěla, co se nám stalo. Zranění naštěstí nebylo vážné a pan doktor se nakonec postaral i o mě. Tedy aspoň tak, že mi půjčil svůj náhradní bílý plášť. Trošku ho podezřívám, že to byla jen záminka, abych ještě jednou musela sundat ten kabát. Ještě, že na mě manžel čekal v autě.

Tak jsme se s Emilkou přece jen  vrátily do pelíšků, jen nám to trošku déle trvalo. Zato jsme tam vydržely, vyčerpané takovým dobrodružstvím, až do večera.

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10