Tento příběh se odehrál zhruba v době, kdy můj syn Lukáš a kamarádčin Ondra měli čtyři roky. Byl konec zimy, začínalo jaro. Byl volný víkend, sluníčko začínalo hřát o trošku silněji a venku už bylo dávno po sněhu. Ten den jsem si s kamarádkou naplánovala výlet do hor.

Moc jsem se těšila, že si po dlouhé zimě protáhnu tělo a všichni se vydáme do přírody. Jak lépe strávit volný slunečný den, kdy kluci nemusí do školky a my s kamarádkou do práce? Kluci byli sice na výšlapy zvyklí, přesto se jim ráno nechtělo z postýlek. A tak jsem na ně vymyslela lest. „Prozradím ti tajemství, Lukášku,“ promluvila jsem k synovi milým hlasem. Syn zpozorněl. „Chceme s tetou jít nakrmit medvěda! Končí zima, medvědi jsou hladoví. Probudili se po zimním spánku a nikde nemají dostatek potravy. Víš, jaký musí mít hlad? Celou zimu spali a nejedli,“ lhala jsem, jako když tiskne. Jak jinak přemluvit malého trpaslíčka, aby brzy ráno opustil teplo postýlky a šlapal s námi na hory? Na syna to rozhodně zapůsobilo. Vyskočil a utíkal do kuchyně. „Co jí medvěd?“ ptal se s očima na vrch hlavy. Zbytečně, ládoval už totiž do připraveného batohu sklenici s medem.

Co naplat? Medvěda jsem si vymyslela, ponesu se proto se sklenicí. Hlavně, že si opět vyjdeme všichni na hory.

Dovlekli jsme se s batohy na zádech na nádraží, kde na nás už čekala kamarádka se vzpouzejícím se Ondrou. Ondra neměl vůbec chuť na výlet, ještě k tomu pěšky a v ranních hodinách, a dával to hlasitě najevo. „Ty nevíš, že jdeme krmit medvěda?“ ptal se Luky svého kamaráda místo pozdravu. „Opravdu?“ zpozorněl Ondrášek. Já mrkla na kamarádku, a ta přikývla. Ondra už neprotestoval. Naopak, společně s Lukášem se na chlupáče moc těšili. A tak jsme kluky bez problémů dostaly do vlaku a dovezly do cílové stanice. Vyšli jsme vstříc dobrodružství.

 V lese jsme své syny vůbec nepoznávaly. Oba malí trpaslíci šli rychle, povídali si o medvědech a o tom, jaký asi musí mít hlad po tak dlouhém zimním spánku a popoháněli i nás dvě. My v závěsu šlapaly za nimi. Snažily jsme se kluky přivést na jiné myšlenky. Ukazovaly jsme jim první rozkvetlé květiny, žábu poskakující v trávě, oni ale měli myšlenky jen a jen pro medvědy. Ani první ještěrka je nenadchla tak, jako jindy. V poledne jsme si vybalili doma nachystané jídlo a poobědvali jsme. Kluci hltali každé sousto, jen, aby už mohli pokračovat v chůzi za medvědem. „Pojďte, ať toho medvěda najdeme,“ křičel Ondra. „Já se už nemůžu dočkat,“ dodal ještě. „A nerozbi tu sklenici!“ napomínal mě Lukáš. „Jakou sklenici?“ ptala se kamarádka. „Vymyslela jsem si medvěda, tak teď nesu na hřbetě kilo medu,“ tiše jsem se ušklíbla a ukázala dozadu na batoh. Kamarádka se dala do smíchu, který přerušilo až klučičí volání. „Tady je!!!“ volali oba najednou.

Krve by se v nás nedořezal, když jsme zpoza stromy skutečně v dálce zahlédly zvíře připomínající medvěda. Nosívám na hory dalekohled, i tehdy jsem ho měla. Chvějícíma se rukama jsem ho vylovila z batohu a přiložila k očím. Byl to skutečně medvěd! Kluci byli nadšení, jejich sen byl na dosah ruky. My jsme ale jejich nadšení vůbec nesdílely. S kamarádkou jsme popadly kluky a táhly jsme je rychle pryč. Kluci se vzpouzeli, bránili a všemožně protestovali proti násilnému odvlečení. Syn se dožadoval sklenice s medem. Snad po kilometru, možná dvou,  jsme se zastavili a syn s pláčem promluvil: „A co teď? Vždyť, chudák, bez toho medu umře.“ A tak jsme klukům řekly, že medvěd zblízka je moc nebezpečný, ale med si najde, protože ho ucítí. Já z batohu vytáhla svou kilovou zátěž a musela jsem se s dobrým domácím medem rozloučit. Uložili jsme ho do mechu pod vysoký strom a pokud ho někdo nesebral, možná tam dodnes odpočívá a čeká na medvěda.

 A poučení? Raději si před dětmi nevymýšlejte. Mohlo by se vám to totiž vyplnit…

Pája K. – čtenářka

ChytráŽena.cz 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10