Jak jsem zachránila šneky

Byl konec ledna. Venku panovalo chladné počasí. Odebrala jsem se do kuchyně, že uvařím oběd, než se vrátí přítel z práce. Máme sporák hned vedle okna. Na zemi před ním ležela malá ulitka. Zvedla jsem ji a položila na okno. Nějak jsem se nepozastavila nad tím, kde se tu vzala a šla krájet pórek. Po chvíli můj zrak padl na parapet, kam jsem ulitku odložila a nemohla jsem věřit vlastním očím!

Ano, na parapetu si to štrádoval malý šneček. Až v tu chvíli jsem začala bádat nad tím, jak se tu vzal. Myslela jsem si, že jsou někde zahrabaní s užívají si zimního spánku. Pravda, letošní zima nebyla tak krutá, dokonce jsem na Štědrý den „potkala“ několik slimáků a nevypadali, že by nějak trpěli mrazem.
Přemýšlela jsem, co s ním. Od malička mám šneky přehnaně ráda, takže vypustit ho zpátky nepřipadalo v úvahu.

Navíc se z nebe začaly sypat sněhové vločky. Nechala jsem oběd obědem a šla najít sklenici. Naplnila jsem ji pískem, na zahradě utrhla docela přijatelnou větvičku, odřízla kousek mrkve a pórku a zabydlela šneka. Vypadal, že je docela spokojený. Pojmenovala jsem ho Igor...

Druhý den se vše opakovalo. Opět jsem kolem 13:00 šla vařit. A na tom samém místě byl další šnek! O něco menší. Dostal jméno Robbie a zabydlel se s Igorem.

Nevěděla jsem, zda je dobré šneky držet v zajetí, jestli vůbec přežijí. Ale venku už bylo několik centimetrů sněhu. Rozhodla jsem se, že si je nechám.
Ač se to možná nezdá, byla s nimi docela sranda. Vypadali spokojeně. Dobře baštili pravidelný přísun zeleniny.

Čas pomalu utíkal a šneci se stali našimi domácími mazlíčky. Dělali nám společnost na stole. Návštěvy se mi smály, že jsem blázen. Ale já zkrátka neměla srdce je vypustit do toho nečasu, který venku panoval.

Dnes už je polovina dubna. Šnečci stále žijí a já vím, že brzy nastane čas loučení. Vypustím je do přírody a budu doufat, že jsem jim zachránila před zimou život. Taky budu věřit, že je hned někde za rohem nikdo nezašlápne a že si budou spokojeně plazit tím svým šnečím životem.