Tipy na dekorace pro krásnější podzim a zimuTipy na dekorace pro krásnější podzim a zimu Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna? Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Vánoční strom
Soutěžte s námi o 400 skvělých výher !!!
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 21.11. 2017
Dnes má svátek Albert
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Dovolená za babku – první část

9. 09. 2010 | Vaše příběhy

Začátkem léta mi zavolala dávná spolužačka ze školy Olinka, abychom jen tak stručně probraly, co nového se událo kolem a kolem; bývá to taková naše pravidelná letitá zvyklost, výměna informací a dávka klevet. Olga se po maturitě provdala do Prahy a od té doby se vídáme sporadicky, přesto tohle pěkné přátelství z dětství vydrželo a trvá dál. Samozřejmě jsem si postěžovala, že mi to letos nevyjde na dovolenou, hlavně po finanční stránce, tudíž zůstávám doma.

       „Nedělej z toho vědu“, šveholí vesele Olinka, „doma je taky krásně, ne?“

       „O to nejde. Člověk přece potřebuje na chvilku vypadnout, změnit prostředí, poznat něco nového, zažít věci nevídané…“, smutně jí oponuji a na chvilku se zasním při představě exotického ostrůvku někde v Karibiku, nebo alespoň stanování na Šumavě. Ale co, třeba příští rok bude líp. Ola mě chápe, a tak rychle zavádí řeč jinam a dál to neřešíme. O to víc mě překvapí, když na mě za 14 dnů do telefonu celá nadšená vychrlí:

       „Mám pro tebe dovolenou, představ si…! A za babku!“ sotva popadá dech. Je mi to zcela jasné. Má teď přece nové a dobře placené místo, chce mě tedy někam pozvat a samozřejmě zaplatit za obě.

       „To nemůžu přijmout!“ rezolutně utnu její příval nadšení.

       „Počkej, co se čílíš? Vždyť nevíš, o co jde! Nech mě laskavě domluvit, ano?“ sype ze sebe tu ohromnou zprávu a já se dozvídám, že mi v Praze domluvila desetidenní pobyt u svých přátel, kteří odjíždějí do zahraničí a potřebují někomu svěřit svého domácího mazlíčka, tříletého labradora Teddyho. Jsem přece jen trošku na rozpacích, proto Olinka dodává:

       „To přece nemůžeš odmítnout. Bydlet budeš v jejich prostorném sídle, sem tam nakrmíš a vyvenčíš psa a víš, co si užijeme? Kino, výstavy, památky, spoustu výletů, to je bezva plán! Vždyť ani Prahu pořádně neznáš!“

       No, má pravdu. V metropoli jsem byla naposledy na školním výletě, to už ani nepamatuji. Taky je to od nás z Beskyd pěkně z ruky!

       „Poslyš, a jaký je ten pes? Vycvičený? Zvládnu ho?“ vyzvídám…

       „Tahle rasa je nejhodnější,“ hlásá přesvědčivě Olina, „ naprosto bezproblémová. Vždyť víš, že většina asistenčních psů jsou právě labradoři. Jsou trpěliví, mírní, spolehliví, inteligentní, poslechnou prakticky na slovo, úplná pohádka,“ rozplývá se.

       „Tak co?“ dotírá, „ řekni ANO!“

       Ještě malinko váhám, ale nakonec si pomyslím, že to až tak špatný nápad není. Proč bych se já, horalka, děvčica ze samoty, nevrhla na pár dnů do víru velkoměsta? A se psy to přece docela umím. Vždycky jsme doma nějakého měli…

       „Tož, jedu.“

 

       Vzala jsem si volno a v druhé půlce srpna dorazila do Prahy. Olina mě vyzvedla na nádraží a společně jsme jely do bytu jejích přátel, kde jsem měla spatřit svého svěřence, dostat nejnutnější pokyny stran jeho zvyků a nálad a domluvit se na všem ostatním s majiteli. Odjížděli na letiště druhý den po ránu, tudíž jsme poseděli, popovídali si a strávili velmi příjemný večer. Teddy ve skutečnosti patří patnáctileté Zuzce, která s ním chodí na cvičák, což mě definitivně uklidnilo. Vychovaný bude jistě dobře. Vesele mezi námi pobíhal, přátelsky naladěný, bral nám papuče a ustavičně si chtěl hrát. Bylo zcela evidentní, že má rád kolem sebe společnost. Dozvěděla jsem se, jak moc je vybíravý, prý skoro nic nejí, dokonce šunkou pohrdne, zato zbožňuje rohlíky. Skromný kluk. Nemá ve zvyku cpát se do postele, ráno mě nebude budit, poněvadž je ohleduplný a pochopitelně miluje procházky, takže pokud ho dostatečně unavím chůzí a nechám v parku proběhnout, bude po většinu dne spát. V bytě je zvyklý zůstávat sám, když je rodina v práci nebo ve škole, proto můžu libovolně odejít za zábavou. Ola na mě celý večer nadšeně pomrkávala a dmula se pýchou, jak dokázala věci zařídit ke spokojenosti všech zúčastněných. Inu, její organizační schopnosti se nezapřou. Později v noci odešla spokojeně domů, bydlí totiž hned za rohem, což je další nesporná výhoda naší akce.

       Příštího rána vypuklo veliké balení a Teddy nešťastně pobíhal po celém bytě, neboť tušil zradu – páníčci jedou pryč bez něho! Snažila jsem se ho ze všech sil zaujmout, ale úplně mě ignoroval. Nejlepším řešením se ukázalo vyrazit ven na pořádně dlouhou túrku, aby se odreagoval, rozveselil a přišel na jiné myšlenky. Řádně jsme se rozloučili a hurá do terénu. Olga mi navrhla, abychom přijeli za ní do práce, a podle situace uvidíme, co dál. Když jsem o tři hodiny později vpadla do kanceláře své kamarádky, sesunula jsem se bezvládně do křesla a sotva popadala dech.

       „Tak jak to jde?“ pronesla bodře Olinka a uvařila mi kafe.

       „Musí si na mě asi zvyknout.“

       „To nebude problém…,“ mávla rukou a blaženě se protáhla.

       „Oli,“ spustila jsem načuřeně, „ten pes neumí vůbec chodit na vodítku, táhne jako kůň, jeho oblibou je skákat na lidi v tramvaji, prát se s ostatními psy, vykálí se kdekoliv na chodník a já to samozřejmě musím sbírat do papírových pytlíků, přičemž x lidí se dívá, zda to dělám správně a důkladně. Teddy je příliš temperamentní a hyperaktivní, bude prakticky k neutahání.“

       „No,“ připouští Olinka, „prý je to trochu živel.“

       „Živel? Nepamatuji se, že bys to zmínila dřív,“ dívám se na ni vyčítavě. „Je to sice dobrosrdečné, avšak nepředvídatelné monstrum, které se hrne, absolutně kamkoliv se mu zamane.“

       „Hele, to zvládneš“, utěšuje Ola, „má dominantní sklony jako každý samec, ale ty mu dáš najevo, kdo je tady pánem, jasný?“

       Pochmurně přikyvuji, když vtom slyšíme dole před domem příšerný kravál. Obě se řítíme ven, kde se válí na zemi postarší pán a v náručí drží jezevčíka v amoku. Kolem poskakuje nadšeně Tedík a basuje svým hlubokým uši drásajícím hlasem.

       „Pane vedoucí…,“ vydechne překvapeně Olinka.

       Ten den jsme pořídily nové vodítko a koš, který si Teddy nedokáže sundat. K smrti se urazil, když to zjistil, a odmítl se mnou komunikovat, dokud jsem mu košík opět neodebrala. Ach jo. V prvních dnech jsem si zvykala na rušný život v centru velkoměsta. Nemůžu říct, že bych se jedinou noc dobře vyspala. Na ulici bylo neustále velmi živo, něco jako noční klid tu naprosto neexistuje, auta troubí, sirény houkají, psi štěkají a opilci vesele prozpěvují, navíc kdykoliv jsem usínala, začal zplna hrdla hřímat Edík. Je citlivý, moc si to všechno bere. Třetího dne jsem se probudila celá rozlámaná, a když jsem se chtěla trošku protáhnout, narazila moje ruka na chrápající rozvalené tělo hned vedle, což mě docela namíchlo. Velmi autoritativně jsem se ohradila:

       „Tak to by tedy nešlo, chlapče!“ Kdo říkal, že neleze do postelí? Nestačí, že je vedro k padnutí, ještě mi bude dýchat za krk tahle obluda. Dalšího rána volám rezignovaně Olince do práce:

       „Teddy spí se mnou v posteli!“

       V kamarádce se probudí smysl pro pořádek:

       „To přece nepřipustíš! Je to nehygienické a neetické.“

       „A co mám asi dělat?“ vyjedu na nebohou Olgu.

       „Jak prosté, milý Watsone,“ slyším ve sluchátku, „zavři jednoduše dveře.“

       „To jsem vyzkoušela.“

       „A?“

       „Škrábal, kňučel, vyl a rozzuřeně se dobýval dovnitř,“ suše informuji.

       „To musíš nějakou dobu vydržet,“ radí zkušeně Ola.

       Nesměle podotýkám:

       „Já jsem vydržela dost dlouho, ale sousedi ne.“

       Slyším hluboký povzdech: „Tak do něj prostě strč a shoď ho na zem!“

       „To jsem vyzkoušela taky. Nedá se. Vrčí na mě a cení zuby,“ hlásím.

       Olinka se spěšně loučí, protože se musí věnovat šéfovi, neboli jinými slovy – neví si rady. V tom případě problém nemá řešení. Pronáším rezignovaně na Teddyho adresu:

       „Tak jo. Budeme spát spolu, když jinak nedáš. Ale jen proto, že jsem tak měkkosrdcatá, jasný?“

       Jestli si myslíte, že se pes neumí smát, to se tedy sakra pletete. Umí se dokonce i ušklíbat!

 

Marnie – čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
SmajlíkSmajlík,
Obrázek uživatelky
profil
moc hezky napsaný příběh, Teddy jeSmajlík jako u násSmajlík také víc posloucháme naše pejsky než oni násSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
napsané, těším se na pokračování Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
moc pěkný příběh-pejsek-celý náš BedřichSmajlíkSmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles