Čivava Sabrinka

Ráda bych Vám vyprávěla příběh o jednom mini psíkovi plemene Čivava jménem Sabrinka, který si našel své místečko v mém srdci a po jeho odchodu tam zůstal nejen velký smutek,  ale i spoustu krásných vzpomínek.

Sabrinka přišla jako třetí Čivava do naší malé smečky. Bohužel se k nám však dostala velmi nemocná a prodejce se nabídl, že si ji vezme zpět na vyléčení. Měla jsem o ni velký strach a nebyla jsem si jistá, zdali bude schopen jí poskytnout správnou péči, ale nakonec vše dobře dopadlo a po dvou či třech týdnech k nám chundelatá malá Sabrinka přišla zpět a tentokrát již bez infekčních průjmů, zvracení a horeček.

Od té doby se z ní stal naprostý pohodář, někdy až flegmatik. Jako mladší se dala zlákat k nějaké té jednoduché psí hře či honičce s ostatními jen velmi zřídka, ale jak roky přibývaly, jejím největším koníčkem byly procházky po zahrádce, vyhřívání se a jídlo. Nikdy ji nic nerozházelo. Klidnou ji nechávaly mladší Čivavy skákající jí pomalu po hlavě, cizí návštěvy, ale i jakékoliv převozy či cesty, které obzvláště těžce nesl zbytek smečky (nervozita či zvracení v autě za jízdy). Prostě kdybyste otevřeli encyklopedii, kde by byl odstavec s názvem "Malý dlouhosrstý psí pohodář", byla by tam mezi jinými určitě i její fotka. Určitě by se tam zajímavě vyjímala mezi ostatními Čivavami. Od mala (zřejmě po té nemoci) jí spadlo jedno ucho a tak vypadala jak z pohádky ucho sem, ucho tam. Nikomu to ale nikdy nevadilo - ani jí a samozřejmě ani nám.

Jelikož to byl městský pes, venčený pouze na větší zahradě, doslova milovala cesty na chalupu v jižních Čechách, kde byla asi nejšťastnější. Tam jakoby se vždy na čas stala aktivním psem. Prozkoumávala celý obrovský dvůr, neodolala a vlezla do všech hospodářských stavení a při procházce do lesa jakoby se v ní probudila dobře zamaskovaná šelma.

Někdy v šesti letech jí byla diagnostikována vrozená displazie kyčelních kloubů. Kyčle se jí začaly mírně vybočovat a Sabrinka začala hůře chodit. Zpočátku to nebylo nic závratného, co by ji tolik omezovalo v pohybu, ale s přibývajícími lety se její pohyblivost horšila. Asi v deseti letech chodila již o dost obtížněji, ale kromě tohoto znevýhodnění jí nic nechybělo a v rámci své línější povahy se měla čile k světu a stále nám dělala velkou radost svojí přítulností a vyrovnaností.

O dva roky později jsme zpozorovali, že Sabrinka hůře vidí. Vzali jsme ji samozřejmě k veterináři a ten nám sdělil, že se s tím nedá nic dělat. Do půl roku oslepla úplně. Musím říci, že to pro ni nebylo vůbec lehké. Znala jsem úplně slepého psa, u kterého byste to skoro ani nepoznali, když byl ve svém prostředí. Přesto, že Sabetka byla od mala ve stejném pokoji, na stejné terase a zahrádce, stále se nedokázala orientovat v prostoru a často vrážela do věcí. Postupem času jsme zavedli přesný režim, který jí orientaci trochu usnadňoval (například jsme ji nosili na zahradu a zpět, vždy jsme ji pokládali na stejná místa a než jsme na ni sahali, vždy jsme na ni mluvili, aby se nelekla), ale stále to nebylo zrovna nejideálnější. Dokonce jsme jí zahradili cestu z terasy, aby mohla zůstávat venku sama s ostatními a vyhřívat si bolavé klouby na sluníčku (třeba když se jim uklízel pokojík, nebo připravovala večeře). Jednou jsem ji takto nechala venku asi tak dvacet minut, přišla jsem ven se psí večeří a Sabra nikde. Ač slepá a hůře pohyblivá, překonala překážku, dostala se nahoru po schodech a zmizela. Hodinu a půl jsem ji zoufale volala a hledala po celé velké terénité zahradě.

Z paniky jsem začala propadat hysterii a obrovskému strachu, že se jí něco stalo. Začalo se stmívat a já stále běhala po celé zahradě a volala ji. Moje zoufalé volání vyrušilo jednoho ze sousedů, který se šel podívat, co se děje a čirou náhodou ji našel zoufale bloudící na své zahradě a podal mi ji přes plot. Dodnes si neumím představit, jak za tak krátkou dobu stačila absolvovat takovou dálku. Zřejmě se tehdy vydala na procházku a ve snaze dostat se zpět se ztratila a došla až k plotu, ve kterém našla jedinou odbedněnou malou díru. Byla jsem šťastná, že se jí nic nestalo a je zpátky doma.

O půl roku později se její stav začal zhoršovat. Pohyb jí dělal stále větší problémy a byla samozřejmě stále slepá. Hubla, ale jídla dostávala stále více a pořád měla velkou chuť k jídlu. Zbytek rodiny se však rozhodl, že Sabrinku vezmou k veterináři na poradu, "jestli je to k žití či ne". Musím se přiznat, že jsem v koutku duše měla obrovský strach, že se Sabrinka už nevrátí, že ji tam rovnou uspí a tak jsem neměla sílu jet s nimi. Než odjeli, tak jsem si ji dlouho chovala v náručí a plakala jsem. Nechtěla jsem si ani na moment připustit myšlenku, že by se tenhle psí pohodář už nevrátil domů.

Odjeli a já zůstala sama se svými trýznivými myšlenkami, ale z části jsem pořád doufala, že se vrátí. Vrátila se, ale bez dušičky a už jsem ji neviděla, protože hned druhý den ji zbytek rodiny odvezl na místo, které tak milovala - do jižních Čech, kde jí udělali místo posledního odpočinku. Veterinář totiž samozřejmě rozhodl, že by se měla nechat uspat a moje nejhorší myšlenky se naplnily. Jedinou útěchou mi může být, že pokud se opravdu trápila, ulevilo se jí a teď je už napořád tam, kde byla tak spokojená a třeba je tam i psí nebe, kde zase vidí, dobře chodí a nic ji nebolí...