Budu Vám vyprávět příběh o jedné fajn fence. Nebyla sice moje, ale měla jsem ji moc ráda. Stalo se to zhruba před dvaceti lety mojí mamce. Bydlela se svojí mamkou (mojí babičkou) a stále vodila domů opuštěné psy. Babička je ale nechtěla a tak je vždy museli někomu dát. Nikdo z nich netušil, že se za pár dnů objeví právě Myška, která jim změní život jednou provždy. 

To jednou mamka myla okna, a jak je měla otevřená, uslyšela slabé kňučení a nevěděla, co to je a ani odkud přichází. Když se mamka podívala z okna, uviděla něco malého a kulatého, jak škrábe na dveře. Mělo to uši jako malý netopýrek. Mamka šla tedy ke dveřím, a když je otevřela a spatřila malinkaté, droboulinké štěňátko, zželelo se jí ho a vzala ho domů. Bylo úplně zablešené. Dala ho na podušku od křesla a štěně se na ní počůralo. Mamka vzala podušku a dala ji do praní, aby její mamka nic nepoznala. Pak ale musela do práce, a tak dala štěně do dolní místnosti. Vyjela dříve, aby se ještě mohla stavit za svojí mamkou v práci.

Když dorazila, řekla mamce, že doma mají psa. Její mamka jí na to řekla, že ten pes půjde okamžitě z domu. Tak tedy moje mamka odešla smutná pracovat. Když se pak moje mamka vrátila domů, ani se nešla podívat do té dolní místnosti, protože si myslela, že její mamka štěně opravdu vyhodila. Když se ale ráno probudila, měla u sebe tu malou, chlupatou kuličku s netopýřími ušisky. Mamka z toho až brečela radostí. Její mamka jí pak vyprávěla, jak hledala “toho psa“.

Prý, že když přišla domů a šla do té místnosti, kde “ten pes“ měl být, začala volat: „Tak kde jsi, ty velký pse.“ Z pod kredence na kompoty se ale vybatolilo malinké, chlupaté klubíčko. Má babička se rozhodla si štěně ponechat. Dali mu jméno Myška, protože to byla fenka. S mamkou toho prožívali hodně. Například, když mamka řekla: „Jdeme na procházku.“ Myška už věděla a hned popadla vodítko. Nebo se jí mamka schovala na procházce a řekla: „Myško hledej.“ A Myška hledala a pištěla u toho, až mamku našla. O několik roků později.

To už jsem začala jezdit k babičce na prázdniny. Je to pro mě má nejoblíbenější babička a mám ji moc ráda. U babičky jsem se nikdy nenudila. Za prvé se mnou hrála různé hry a za druhé jsem tam měla moji kamarádku Myšičku. Babička také měla křečka Šmudlu. Toho jsem měla také ráda, i když mě stále hryzal. Dávala jsem mu totiž piškot a on si několikrát spletl můj prst s piškotem a hryzl mi do něj. Vzpomínám, jak když babička loupala brambory, Myšička čekala pod stolem a žebrala o ně. Babička jí skoro vždy kousek dala. Jednoho dne však přišlo něco, co nikdy přijít nemělo. Myška dostala rakovinu. Babička s dědou s ní jeli k veterináři a Myška musela podstoupit operaci. Když si pro ni pak jeli, veterinář jim řekl, že bude v pořádku. Tak si ji tedy odvezli domů a vše bylo v pohodě. Jenže za čtrnáct dní se jí to vrátilo zpět a veterinář jim řekl, že by další operaci nemusela už přežít. Tak si Myšku odvezli domů a rozhodovali se, zda ji mají dát uspat na věčné časy nebo ne. Rozhodli se, že by se trápila a tak že ji nechají uspat, i když je to bude bolet.

Uspořádali jsme pro Myšičku poslední rozloučení. Myška tedy byla uspaná na věčné časy. Dodnes se mi po ní stýská, brečím a stále dokola se ptám, proč zrovna ona. Bohužel její fotky máme jen ty papírové a ne z digitálního foťáku, takže jsem je nemohla umístit do PC. Moc ráda bych se s Vámi ale podělila o její fotku a tak Vám ji zkusím přes počítač namalovat.

 To je konečný příběh fenky Myšky, která byla víc, než jen zvířecím kamarádem.

Autor:fričounek